Karel Stryczek popisuje ústřední povahové rysy podstatné části voličů, po jejichž zádech se hrabou k moci washingtonské struktury nenávidějící Donalda Trumpa a cokoli přirozeného a lidského

Proč socialisti nenávidí prosperující Ameriku?

Protože prosperitu nevytvořili oni. Nepodařilo se jim to nikdy a nikde. Prosperitu přinesli zemi lidé, kterým osobní svoboda umožnila vytvořit podmínky pro lepší život a předat příští generaci silnější, bohatší zemi.

Degradace ducha

Za osm let Obamova přerozdělování bohatství směrem ven z Ameriky bylo dosaženo přiblížení USA zbytku světa. Přiblížení světové průměrnosti osmiletým bolestným chudnutím dolary i duchem. Diktát všemožných regulací a nařízení z Washingtonu měl za následek přesuny duševního i materiálního bohatství z Ameriky směrem na jih a do Asie.

Průměrnému nikdo nic nezávidí. Splývá s davem, nemá co ztratit, nemá co bránit. „Strana demokratů“, jak je nyní přezdíváno demokratické straně, miluje průměrnost, mentalitu kontrolovaného davu a z nich vyplývající degradaci lidského ducha a jakýchkoli ambicí. Jen nenechat nic těm, kteří chtějí hospodařit po svém a samostatně žít svůj život. Zabít jejich ambice být nejlepší.

Z představitelů strany demokratů vyniká osmdesátiletá kalifornská kongresmanka, politicky korektně kongresžena, Maxine Waters. Vyzývá k veřejnému obtěžování spolupracovníků prezidenta: „Nesmí se v klidu najíst v restauracích, nesmí mít chvilku klidu na žádných veřejných místech, musíme protestovat všude, kde se objeví, musíme jim znechutit životy do té míry, až to vzdají a prezidenta opustí.“ Slova hodná naštvané demokratky.

Čtěte ZDE: Rozčarování z Trumpa: On ten chlap mizerná něco dělá! Co mají Amíci rádi? Republikáni mají bolení, že nebudou zvolení. Z toho strach mít nemusíme. Bažiny napravo, bažiny nalevo - pohodlně se tam hnije

Na krátkém vodítku

Zlost a nenávist přichází v době, kdy se zemi daří dobře. Žádná nabídka alternativ, co by dělali, aby se dařilo ještě lépe. Vlastně ano, chtějí, aby se dařilo lépe, ale ne těm, kteří hodnoty vytvořili a mají z výsledků radost. Ne těm, kteří poskytují pracovní příležitosti dalším a dalším lidem, jejichž životy najednou nabírají nový smysl a získávají pocit sounáležitosti.

Šťastné lidi demokrati-socialisti nepotřebují produkovat. Potřebují zapšklé, znechucené, nadávající davy, které slyší na sliby, že se o nich někdo postará a vytáhne z jejich nekonečné mizérie. Dav neschopných a všehoschopných loutek na krátkém vodítku levicových washingtonských elit představuje jistotu, že s nimi u válu nikdy nic nemůže směřovat k inovacím, prosperitě, svobodě a silné Americe.

Američani, země přistěhovalců, nicméně mají v jejich DNA ambice a bojovnost, kterou s sebou přinesli oni sami nebo jejich předci z domovin, ve kterých jim z jakýchkoli důvodů bylo těsno. Nebo jen chtěli poznávat svět a něco dokázat.

K věčné zlosti

Prosperita Ameriky nevyrostla na velkém ropném poli nebo zlatém dole. Byla vytvořena prací lidí a chráněna jimi osobně. Těmto lidem, kteří jsou schopni potit krev na stavbě, ve službách, na studiích, v nemocnicích, se příčí zvrhlé ideje demokratů-socialistů a jejich do očí bijící propaganda, že tvrdě pracovat a užít si výsledků své práce je špatné a sobecké.

Američani jsou zvyklí znovu vybudovat svá města a komunity zničené po živelných pohromách, hurikánech, tornádech, zemětřeseních. Hurikán Hillary se naštěstí zemi vyhnul. Amerika se v posledních dvou letech odrazila z nejhoršího po předchozích osmi letech plácání se ve vleklém průšvihu zakrytém rouškou korektnosti. Postaví se na nohy vždycky po občasných socialistických experimentech a jimi způsobených společenských pohromách ničících ducha země a jejích obyvatel.

K věčné zlosti radikálních socialistů a snílků o centrálním řízení vděčných oveček.

Zdroj.

Tagy článku