Každá strana rozzlobeně odsuzuje jednu ze zemí — Čína to schytává od republikánů Donalda Trumpa a Rusko zase od demokratů. Obě země pohání soupeření na domácí scéně. Demokraté si myslí, že se Trump dohodl s Ruskem, aby vyhrál prezidentské volby. Trump zase tvrdí, že se Čína pokusila ovlivnit prezidentské volby roku 2016 ve prospěch Hillary Clintonové. Washington se tak ponořil do hry neustálých obvinění s nulovým výsledkem. V důsledku toho však Spojené státy ztrácí kontrolu nad národními zájmy.

Podle autora článku Edwarda Luceho to však pro spojence Ameriky představuje vážný problém a pro soupeře zase nečekaný úspěch.

Tento měsíc viceprezident USA Mike Pence ohlásil novou studenou válku s Čínou. Jeho projev byl však dvojnásobně šokující — měl totiž znamenat velké změny zahraniční politiky, ale místo toho se stal skutečným politickým selháním. Demokraté mu ale nevěnovali pozornost.

Pence představil poměrně slabé důkazy a tvrdil, že údajné vměšování se Ruska do amerických voleb je nic oproti tomu, co udělala Čína. Navíc Čína chtěla Trumpa sesadit z funkce prezidenta. Na rozdíl od toho, co se stalo během předchozí studené války, Pence nenavrhl žádnou strategii zdržování Číny. Podtext jeho projevu spočíval v odvrácení pozornosti od obvinění demokratů ohledně Ruska.

Částečně má tato slepota levice svou příčinu. Bill Clinton a Barack Obama se hodně věnovali tomu, že Čína bude postupně liberálnější. A podle globální ekonomické integrace bude tlak na Čínu za účelem demokratizace růst. To byl ale historický omyl. Čím více rostlo HDP Číny, tím přísnější se v zemi stala politická kontrola. Prezident Si Ťin-pching stojí v čele státu, který je pod přísnou kontrolou, přičemž je ale tento stát mnohem bohatší, než tomu bylo za jeho předchůdce Chu Ťin-tchaa. Čína je skutečně méně svobodná, než na konci 90. let, kdy byla její ekonomika o třetinu menší než dnes.

Demokraté ale prakticky nezměnili svůj zdiskreditovaný názor na svět. Nehledě na to, že je ekonomika Ruska v porovnání s tou čínskou jen jakousi špetkou, a navíc je technologickým trpaslíkem, je to stále Moskva, kdo je považován za hlavní hrozbu pro Ameriku. A když si myslí, že je politika v USA jakousi plastelínou v rukou Vladimira Putina, pak ruskému prezidentovi jen lichotí.

Kultura sinofobie a rusofobie je teď hluboce zakořeněná v základech každé strany. Konzervativní pevnosti, jako je televizní stanice Fox News, pravidelně zveřejňují hororové příběhy o metodách dohledu v Číně a systému sociálních úvěrů. Levice je mezitím posedlá kremelskými fabrikami hackerů.

Mohla by důsledná zahraniční politika USA odstranit tento zmatek? Jakákoliv vize amerických národních zájmů totiž předpokládá, že budou Čína a Rusko považovány za hrozbu pro danou velmoc.

Když se Amerika prochází světem radikální geopolitické nestability, spí za pochodu. Naléhavě potřebuje doktrínu. Trump má pravdu, když v Číně vidí mnohem větší strategickou hrozbu než v Rusku. Ale už neví, co s tím má dělat. Když vstoupil do konfrontace se spojenci, jako je Kanada a Japonsko, vystoupil z Transpacifického partnerství, tak zavrhl jedinou možnost, který by mohla fungovat. A tou je mnohostranný tlak na Čínu, aby ji donutil dodržovat světová pravidla.

Spojené státy také odehnaly Indii, která byla ještě donedávna považována za přirozeného spojence Ameriky. Minulý týden koupila Indie ruské střely v hodnotě pěti miliard dolarů a přilákala Rusko k výstavbě šesti jaderných reaktorů. Indie také vystoupila z čtyřstranných vojenských cvičení s USA, Japonskem a Austrálií. A tak Trump ztrácí ještě i Indii.

Vzhledem k tomu, že se Rusko a Čína sbližují a Indie se odklonila z oběžné dráhy Ameriky, jsou Spojené státy ještě izolovanější. Místo toho, aby USA hledaly kompromis, jak se v tomto multipolárním světě orientovat, využívají politikové USA Čínu a Rusko jako prostředek k vyřizování domácích politických účtů. Odpověď na otázku, kdo ztrácí Ameriku, se tak nyní stává stále více zřejmou. V USA se vytrácí sama demokracie.