Lucie Suchá z novin Mladá fronta DNES uskutečnila rozhovor s ústeckým historikem Martinem Krskem, který se dlouhodobě věnuje tématu Sudetských Němců a jejich boji proti nacistické ideologii.

Asi deset procent Němců bylo proti nacistickému režimu, zmiňuje Martin Krsek. Poté, co Hitler v roce 1933 zvítězil ve volbách, získal podporu jen asi 40 % voličů. Toto číslo ale rostlo kvůli jeho kontrole nad školstvím a výchovou dětí, i kvůli budování koncentračních táborů. Na základě toho všeho pak vyrostla generace fanatiků.

Co se týče situace na československém pohraničí, přišla z Německa vlna demokraticky smýšlejících lidí, včetně aktivních bojovníků. Mezi takové bojovníky patřili například bratři Morcheové, kteří vyráželi do Saska šířit protinacistické letáky či pašovat další odpůrce režimu, a to po dobu dlouhých 12 let. Historik připomněl i některé další známé německé odpůrce nacismu, jako byl spisovatel Thomas Mann a herečka Marlene Dietrich.
Pohled Čechů na tuto německou skupinu byl ovšem zpočátku poněkud neutrální a spíše negativní. „Doznívala světová hospodářská krize a péče o další hladové krky nebyla zrovna populární. Představte si veřejné mínění, když se stupňuje hrozba z Německa i od německé menšiny v republice a do toho vám někdo říká, že máte pečovat o německé uprchlíky," podotýká historik. Příkladem podle něho může sloužit příběh, který ve svém románu Miluj bližního svého popsal Erich Maria Remarque.

Do obsazení Sudet v roce 1938 se k této skupině přidalo kolem třiceti tisíc německých uprchlíků z pohraničí, které také německé úřady stíhaly. Krsek uvádí, že pokud se jim povedlo vyhnout se koncentračním táborům, pak museli splnit svou brannou povinnost a nastoupit do armády.
Příběhy o těchto hrdinech shromažďuje od roku 2005 Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, Národní archiv a Muzeum města Ústí nad Labem. „My jsme se samozřejmě snažili najít především živé pamětníky. Bylo to na poslední chvíli, stalo se nám také, že zemřeli dříve, než jsme stačili na domluvený rozhovor přijet. Například v mé knize Neznámí hrdinové mluvili i německy je osm příběhů a dnes už nežije ani jeden z jejich aktérů," prozradil historik.

Co se týče důvěryhodnosti těchto příběhů, Krsek podotýká, že lidé museli doložit určité důkazy a přivést svědky. I přes skutečnost, že byl statut antifašisty po válce v některých případech zneužíván, státem bylo uznáno celkem 150 tisíc antifašistů, což je zhruba polovina reálného počtu.
Existovali i lidé, kteří se do skupiny hrdinů přidali v poslední den války. Martin Krsek k tomu dodává jen to, že hrdinství mělo mnoho podob. „Ono se toho v pohraničí celou válku moc dramatického nedělo a zrovna až v ten poslední den se začalo střílet. Najednou šlo o život a většina lidí zalezla a říkala si, „přežili jsme celou válku, tak proč bych poslední den vystrkoval nos". V tomto světle nasadil život a projevil osobní statečnost, " konstatuje historik.

Nicméně osud antifašistů nebyl v republice zdaleka jednoduchý. Většina z nich po tragické nehodě na konci července roku 1945, kdy došlo k výbuchu v ústeckém cukrovaru, odešla. V důsledku tohoto výbuchu se zvedla vlna nenávisti vůči Němcům. Martin Krsek dodal, že atmosféra byla v té době navíc velmi protiněmecká. I politicky se slušelo vůči této menšině vyhraňovat. Prezident Beneš tehdy v jednom ze svých projevů řekl, že německý problém se musí zlikvidovat.

Dobrou zprávou je, že v roce 2005 česká vláda těmto lidem vyjádřila dodatečně uznání za jejich hrdinství. Navíc se jim omluvila i za poválečná příkoří, říká Krsek. Podle historika se mnozí z těchto hrdinů přiznali, že jsou šťastní, že se toho ještě dožili.