Kam starobylí lidé odváželi odpad?

Na jihu Moskevské oblasti na východ od Kaširy se nachází starověká osada Rostislavl-Rjazaňskij. Za několik set let před příchodem Slovanů a založení města bylo obýváno ugrofinskými kmeny, které vytvořily kulturu, kterou dnes archeologové nazývají djakovská. Zajímali se o lov, chov dobytka, hospodaření a obytné domy byly obklopeny nízkými hradbami.

Archeologové se ztráceli v domněnkách. Hradby o výšce tří nebo čtyř metrů byly jen stěží postaveny na obranu města. Existují různé verze jejich účelu, ale val v Rostislavli-Rjazani je jedinečný a jeho výška je devět metrů. Archeologové z expedice Vladimira Kovalja (Ústav archeologie, Akademie věd RF) se jej rozhodli prozkoumat.

„Odebrali jsme vzorek půdy, odeslali jej do laboratoře a našli obrovské množství ztvrdlých rostlinných buněk, fytolitů, velké množství fosforu, mnoho fragmentů kostí a keramiky. Bylo to velmi zvláštní," říká hlavní vědkyně katedry geografie a půdní evoluce Geografického ústavu Ruské akademie věd Alexandra Goljevová.

Vypadalo to, že do valu byly vyhazovány odpadky, a to není zdaleka typické pro takové druhy opevnění. Archeologové vykopali jámu a odebrali další vzorky. A odhad Goljevové se potvrdil. Toto opevnění je složené z odpadků.

„Opravdu, co dělat s odpady z hradiště? Není možné je zakopat, protože se tyto kmeny usazovaly na vysokých březích řek. Do vody je neházeli, protože tam lovili ryby. Nezůstalo nic jiného než budovat kompostéry kolem jejich sídel a jednou za čas je zasypávali pískem a během zimy se odpad mineralizoval," vysvětlila Goljevová.

Pedologové ničí legendu

Tím, že rozkopali starobylé město Bolgar, jedno z center „Volžského Bulharska", archeologové našli v kulturní vrstvě XIII. století matně bílou mezivrstvu.

Legenda říká, že poté, co Bátú vypálil město v roce 1236, obyvatelé cílevědomě pokryli půdu pískem z řeky, aby znovu naplánovali stavby.

„Měla jsem jen pět vzorků s matně bílými mezivrstvami z jednoho z výkopu v centru starého města a všechny byly stejné. Obsahují velké množství fosforu a fytolitů. Jestliže je v normální půdě okolo 0,2 %, zde bylo až 8 %. Nebyl to písek, ale hnůj," říká Alexandra Goljevová.

Proč vymřeli mamuti?

Na jihu severoamerického kontinentu jsou tropy a poušť. A v poslední době ledové, před několika desítkami tisíci lety, zde byly jehličnaté lesy a tundrové stepi, stejně jako nyní na severu Eurasie. Zde, na území dnešního Mexika, žili mamuti. Jejich kostry a pohřebiště jsou nyní aktivně zkoumány a vědci se snaží pochopit příčinu smrti zvířat.

„Pyl nachází málokdy, ale často hodně fytolitů, které jsou dobře zachovalé díky sopečnému popelu. Díky tomu můžeme vidět, jak jehličnany a traviny před 24-26 tisíci lety začaly být nahrazovány palmami a jinou tropickou a pouštní vegetací," vysvětluje Goljevová.

Oteplování klimatu a následná změna vegetace jsou považovány za jeden z hlavních důvodů zániku megafauny na planetě.

Půdní katastrofy

Události, které silně a dramaticky mění přirozené půdní pokrytí, vědci označují za katastrofické. Jde například o vliv člověka, po kterém půda obnovuje přirozený stav tisíce let.

„Když se půda dlouhou dobu orá, staví se na ní, drtí se kameny, zanechává se na ní vápno, cihly a pak se lidé odchází jinam, tak prochází silným stresem. Jak rychle se obnovuje půda? To se snažíme zjistit," pokračuje Goljevová.

Jako příklad uvádí starověké osady na území Baškortostánu uprostřed řeky Uršak. Genetická analýza pozůstatků z hrobů ukázala, že lidé pocházeli ze severu Kazachstánu, kde bylo v té době velmi sucho.

V kulturní vrstvě nebylo na první pohled nic divného. Jen popel, rozbitá keramika a různé artefakty.

„Byla jsem v rozpacích, protože zde byla velmi silná zlatistá mezivrstva, nikdy jsem se s tím nesetkala, a tak jsem provedla všechny možné testy. Ukázalo se, že to nebyl popel, ale čistá sádra," říká vědkyně.

Kde se tam vzala? Goljevová představila výsledky analýz odborníkům na sádrovou půdu. Ti řekli, že šlo pravděpodobně o dno plytkého moře, ale to bylo v rozporu s fakty. Osada Muradymovo, studovaná archeology, vznikla asi před 3,5 tisíci lety a ne v povodí, ale na kopci, pod kterým tekla řeka.

Po shromáždění všech informací vědci poskládali obraz. Starověké kmeny přišly na jih z Uralských hor z vyprahlých stepí a tradiční stavební materiál je sádra. V těchto klimatických podmínkách s nízkou vlhkostí a malým množstvím srážek sádra slouží dlouhou dobu, dokonce i století, či tisíciletí.

Pravděpodobně si v nové vlasti lidé vybírali místa, kde mohli najít stavební materiály, které znali. Není náhoda, že se sádrové výstupy nacházejí v blízkosti všech studovaných osad. Nerovný povrchový reliéf je typický pro sádrové stavby.

Po tom, co si oblíbili kopec nedaleko dnešní vesnice Muradymovo, začali lidé stavět bydlení ze sádry. Ale ve vlhkém prostředí se rychle rozpadaly. Proto je stavěli znovu a znovu. Sádrové skládky se hromadily, rozpouštěly, soli pronikaly do půdy a přes praskliny do podzemních vod. V důsledku toho voda v potoku zhořkla a nebyla vhodná k pití. To pravděpodobně způsobilo, že lidé opustili osadu.

„Způsobili ekologickou katastrofu vlastníma rukama, po které se půda neobnoví ani po deseti tisících let," uzavírá Goljevová.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce