Na konferenci vystoupili předseda dočasné komise Rady federace RF pro informační politiku Alexej Puškov, bývalý ukrajinský ministr zahraničí Leonid Kožara, novinář a bývalý politický vězeň Ruslan Kocaba a zástupci různých stran Evropského parlamentu. „Dorazili všichni, koho jsme pozvali. Kromě poslanců Nejvyšší rady Ukrajiny, od nich do Bruselu nikdo nepřijel," oznámil Sputniku Jiří Maštálka (KSČM).

Maštálka: Nás to téma východní Ukrajiny a ukrajinského konfliktu zajímalo a chtěli jsme vyslechnout pokud možno všechny, samozřejmě jsme pozvali i představitele té vládnoucí strany z Kyjeva. Bohužel se nikdo od našich partnerů z Nejvyšší rady nedostavil, ale byli jsme otevřeni k vyslechnutí všech názorů, asi je škoda, že nezazněly všechny. Ale jinak to bylo velmi prospěšné, protože jsme tam vyslechli názory i za Ruskou federaci, i představitele současné opozice na Ukrajině. Takže to bylo bohatší spektrum. Tohle byla nezávislá akce, ale myslím si, že velmi podařená.

O čem jste tam konkrétně mluvili?

Mluvili jsme nejen o riziku rozvoje konfliktu na Ukrajině do plné války. Každý tam měl samozřejmě možnost říct svůj názor. Jedna věc je dozvědět se, jak se tam zachází s médii. O tom mluvil třeba Ruslan Kocaba, který tam pracuje jako novinář. Byla tam i představitelka, která má blíže k té názorové straně Porošenka. Vyslechli jsme si i názor pana Puškova za Ruskou federaci. Takže to podstatné je, že všechny spojuje to, že když spolu nebudeme mluvit, tak to k ničemu nepovede. A za druhé všichni máme stejné přání zastavit krveprolití a tu bratrovražednou válku. Jaké kroky může udělat Evropská unie, to nechám na svých partnerech. Samozřejmě jsme limitovaní tím, že ty naše frakce nejsou tak velké jako ty rozhodující, ale zase náš hlas bude slyšen. Byly tam všechny aspekty od humanitární pomoci přes otázky geopolitiky, přes otázky bezpečnosti. Myslím, že jsme probrali celé to spektrum toho, co Ukrajinu bolí. Nejenom Ukrajinu, nás to samozřejmě také bolí, nepovažujeme za normální vztahy, které jsou v současné době nastavené. Včetně těch finančních toků, které v Evropě končí neznámo kde. Nelíbí se nám ani zacházení se sdělovacími prostředky, které mají třeba opačný názor než současní představitelé státní moci. A to už nemluvím o tom prvku vyhroceného nacionalismu, který tam prokvétá a který k ničemu dobrému samozřejmě nepovede. Myslím teď ukrajinský nacionalismus. Snažili jsme se pojmout úplně celé spektrum těch problémů. Měli jsme tam i představitele Běloruska, jako sousední zemi, který nám otevřel nový pohled na otázku těch, kteří migrují z té ukrajinské válečné zóny do Běloruska. Takže i otázka migrace tam byla. Myslím, že na to, že jsme měli čtyři hodiny času, tak jsme se snažili probrat co nejvíc těch otázek, abychom věděli, kam cílit tu naší pomoc.

Ale co by mohl udělat Evropský parlament?

Pokud možno objektivně nahlížet na tu situaci a nefandit pouze jedné straně. Jako jsme to zkusili my, vyslechnout všechny strany. Když už finanční a politická pomoc, tak aby byla směřovaná a nestrádali lidé. Ukončit ten konflikt, aby se zvedlo hospodářství Ukrajiny. Ale asociační dohoda, která byla vlastně roznětkou, tak Ukrajinu spíše okrádá, než že by jí dodávala peníze. Takže Evropská unie se bude muset zamyslet, jaké podmínky nastavila pro Ukrajinu. A Ukrajinci si musí znovu rozmyslet, jestli jsou pro ně ty podmínky přijatelné.

Jak se podle vašeho osobního názoru bude rozvíjet situace s konfliktem na Ukrajině?

To bude asi záležet na tom, kdo bude v Kyjevě představitel té oficiální moci. A jakým způsobem vlastně přistoupí k řešení občanské války a válčení s vlastním národem. Oni mají volby a jednou z variant, která se teď asi rýsuje, pro nás není garantem toho, že by došlo k nějakému razantnímu usmíření. Ale uvidíme. To, co se podniká teď, třeba zrušení té smlouvy o spolupráci přátelství roku 1997 s Ruskou federací, tak to je samozřejmě hanebný předvolební tah, který nepřispívá k dobrým vztahům. To je prostě deset kroků zpátky ve vzájemných vztazích. Já si myslím, že drtivá většina závisí na samotných Ukrajincích, jak se k tomu postaví. Ať už na voličích, nebo potom na jejich oficiálních představitelích.

To ale bude trvat léta…

Doufám, že mají tolik rozumu. Víte, ti lidé, kteří pak třeba přichází do České republiky pracovat, pracují a hlavně žijí v otrockých podmínkách. Přesto, že jsou v Evropské unii. Ale jsou šťastní, protože jsou mimo válečný konflikt a mají aspoň nějakou šanci na práci. Ale já je vidím a nevidím na nich, že by se usmívali. Takže já si myslím, že i tihle lidé, když se vracejí se zkušenostmi z České republiky, mají nějaké srovnání a nenechají si všechno líbit a budou usilovat o to, aby se ty poměry na Ukrajině vyrovnaly. Já si myslím, že si o to lidé řeknou, nemůžou trpět do nekonečna. A nejsou bez síly, to si lidé jen tak namlouvají, nebo je jím to namlouváno. Ale také musí chtít. Ale jak říkám, mnohé bude záviset na oficiálním Kyjevu, protože tam se musí začít. Prostředník může být kdokoliv, komu budou věřit. Pokud možno všichni. Ale určitě není cesta udělat nějaký žhavý konflikt, který si asi někteří přejí, dodávkami zbraní. Určitě není cesta donekonečna vyplácet evropské peníze, aniž bychom věděli, kde končí. Protože určitě nekončí u těch lidí, kteří strádají. Určitě není vůle řešit jazykovou otázku, to je přece krok zpátky. To, co se tam děje, není nijak zdůvodnitelné, takže strašně moc kroků a rozumu je třeba od samotných Ukrajinců.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce