Hlavním tématem přirozeně byl osud českého státu, problémy a perspektivy země. V první řadě Keller zdůraznil důležitost toho prostého faktu, že národ vlastní svůj stát.

„Mít vlastní stát, ať už je jeho suverenita jakkoliv pochybná a jeho nezávislost jakkoliv iluzorní, má nesporně svůj smysl," podotkl s tím, že teprve, až o svůj stát zase přijdeme, některým zpětně dojde velký význam toho, co bylo ztraceno.

Pak v rozhovoru došlo ke zmínce o výroku Miloše Zemana, že „naše země je naše". Keller v této souvislosti vyslovil docela razantní názor, v němž neskrýval ani ironii ani sarkasmus.

„Z toho, co jsem předznamenal, plyne, že Miloš Zeman má pravdu. Přinejmenším napůl. Česká republika je skutečně naše značka a nikdo jiný než my nemá právo stydět se za to, co s touto značkou provádíme, jak jsme ji nechali vytunelovat a jak už zase panáčkujeme jako opuštění pejsci, aby se nás proboha někdo ujal a naučil nás správně aportovat," okomentoval sociolog Zemanova slova.

Když se mluvilo o pojmech národ, vlast a vlastenectví, Keller uvedl, že Česko v současných hranicích mu vlastně ani moc neříká. Poznamenal, že na jedné straně pořád zůstává Čechoslovákem, ale na straně druhé je Moravák, konkrétně Lach. Bratislava je pro něj nejen geograficky mnohem blíže než Praha a na Slovensku je už po dlouhá léta zvykem označovat ho za moravského sociologa.

Když šlo o tom, na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co by se z našeho dneška styděli, Keller vyznačil roli jazyka.

„Hrdí by mohli být třeba na to, že stále mluvíme, a to dokonce i v úředním styku česky. To nebylo vždy zdaleka samozřejmostí. Stydět by se mohli za to, jakou češtinu přitom používáme, jaká se na nás valí z médií a jak zoufale s ní neumějí pracovat mnozí naši politici a mnohé takzvané celebrity (hezké české slovo), kteří veřejně vystupují," sdílel své myšlenky profesor.

Pak přišla řada na problematiku vlivu Německa na ekonomické úspěchy Česka. Zde publicista upozornil, že skutečnost je taková, že německého podnikatele vyjde laciněji zaměstnat raději tři Čechy než jednoho Němce. Podle Kellerova názoru to ale nedělá z lásky k Čechům. Právě tak jako čeští podnikatelé nehromadí v zemi na ubytovnách Ukrajince z lásky ke Kyjevu.

Když šlo o existenci rozdílu v životní úrovni mezi Čechy a Západem a jestli brzdí Českou republiku stále dědictví komunistického režimu, Keller se snažil být maximálně objektivním.

„Na jedné straně byla v rámci východního bloku naše ekonomika deformována, těžký průmysl a těžba byly přednostně rozvíjeny, výroba spotřebního zboží byla opomíjena. Na straně druhé máme natolik schopné a kvalifikované, přitom velmi laciné pracovníky a natolik šikovné živnostníky a drobné a střední podnikatele, že už třicet let si na jejich výkonu mastí kapsy velké cizí firmy a banky a docela solidně z našeho růstu profitují příslušníci majetkové elity v Rakousku, Německu, Francii i Nizozemí," poznamenal v komentáři k tomuto bodu.

Na závěr rozhovoru se jednalo o české mládeži. Keller poznamenal, že obecně platí, že mladí lidé se vyhraňují kriticky vůči existujícím poměrům. Jinak v tomto ohledu vyjádřil zajímavé stanovisko, kde nechyběla i kapka skepse.

„Nechci nijak generalizovat, ale mladí lidé u nás nemají šanci obsadit zvlášť lukrativní pozice. Ty jsou buď v cizích rukou, anebo na nich budou ještě nějakou dobu sedět příslušnici generace revolučních studentů z roku 89. Tak si to kompenzují aspoň kopírováním názorů stárnoucích revolucionářů z roku 68. To, že je to obráceno zrovna proti Zemanovi a Babišovi, je spíše jen shoda okolností. Vinou výsledků demokratických voleb se prostě tito dva pánové ocitli v nevhodný čas na nevhodných místech," okomentoval na závěr poslanec Evropského parlamentu.