Už dříve se ale hovořilo na toto téma v souvislosti s tzv. demografickou křivkou týkající se toho, že bývalí členové KSČ, kteří přestoupili i do KSČM nezadržitelně stárnou. Mnozí už umřeli a ti, co to ještě nestihli, mají často problém se dobelhat k volebním urnám. Existuje jen málo bezpartajních, jak nám ostatním kdysi říkali, kteří by je litovali, i když mezi stálicemi zastupitelských sborů z řad současné nomenklatury KSČM to určitě není přijímáno s klidem a porozuměním. Jakoby nestačili vychovat novou generaci svých voličů.

Z mnoha faktorů hrajících významnou silnou roli v tomto vývoji hodnoceném často jako neúspěch KSČM, lze zmínit jen dva. Jednak vzpomínky na minulost této partaje, jednak současný personální stav této strany, resp. jejích předáků.

Z oné minulosti spjaté s vedoucí úlohou Strany zakotvené tehdy do Ústavy, lze vynechat všechno to, co se týkalo politického dění před vznikem KSČM v podobě hříchů, kterých se její předchůdkyně (KSČ) dopustila na české společnosti. Bylo jich hodně a jen málokdo je dnes připomíná. Údajně se to nehodí a nemá to prý ani cenu o nich mluvit. Pravda ovšem je, že takové vzpomínání není nic příjemného. ANI PRO SOUDRUHY, ANI PRO NÁS. Vypovídá to i o naší neschopnosti vzepřít se tomu sekýrování a manipulování, co KSČ tehdy s námi ostatními prováděla. Ale zapomenuto by to také nemělo být.

Týká se to ovšem i stále ještě přežívajících reliktů tehdejší oficiální ideologie v naší paměti, kterých se KSČM nikdy nezřekla. Kdyby na to měla, zavedla by to asi vše znova. Není ale zatím nikde slyšet ani vidět, že by se někdo z jejich současných kádrů, tím méně teoretiků (z těch všech učitelů marxismu-leninismu  jich pořád žije dost) zabýval tím, proč a jak to tenkrát vypadalo a co z toho zůstalo. Nevzpomenou se ani ty haldy papíru vyplýtvané na někdejší učebnice vědeckého komunismu a jiných hovadin.  Nemluvě o milionech; hodin, dní a týdnů vyplýtvaných při povinném školení straníků i nestraníků na vymývání mozků, které s tím bylo spojené. To, že se tím dnes už nikdo nezabývá však ale neznamená, že by to zmizelo z naší paměti. Kdoví v co se to ale nakonec v naší mysli nakonec transformovalo.

Bylo by dobré věřit, že se mnozí z toho všeho ideologického svinstva poučili, ale jisté to není. Po Srpnu 1968 přestali věřit; v tyhle nesmysly snad i ti, kteří na přelomu 40. a 50. let patřili ještě k těm „kovanejm“. Teoreticky by mohla tato zkušenost většinu české společnosti před podobnými blbostmi imunizovat. Jenže výsledky řady minulých voleb, včetně těch prezidentských, takové úvahy zpochybňují. Mnozí lidé jako by měli ve svých genech strach odmítnout falešné autority a v jakoby pro ně příjemná hesla. Snad se taková dispozice rozvinula v národním vědomí někdy po Bílé hoře, když uvěřili katolické Církvi, že je to tak, jak ona tvrdí. Rudý ani hnědý či černý populismus zakonzervovaný v našich myslích nemůže ovšem nic dobrého přinést. Ještě dnes mohou z toho těžit pánbíčkáři, i když často jen proto, že se jim to nějak plete s tradicemi. Našinci by jich až mohlo být líto, ale je to jen tvrdá realita. Víra v Boha je něco hodně podobného víře v komunismus. Obojí přežívá jen díky fikci, že to tvoří kontinuitu, a že bez ní by to bylo s námi horší.

Také z věcí souvisejících s aktuálním personálním stavem stoupenců KSČM lze vynechat leccos. K porozumění tomu, v čem tato partaj dnes selhává, stačí spočítat, kolik bývalých komunistů přelezlo po Listopadu do těch nových partají, aby skrylo svoji skutečnou identitu. Ze dne na den se z nich stali členové ODS, ODA, ČSSD a jiných politických subjektů, které k tomu účelu tehdy vznikaly. V praxi to ovšem znamenalo, že KSČM ztratila své mnohé někdejší kádry. Často ty zvlášť podlé a ochotné k čemukoliv.
   

K hříchu (tak podobnému chování uctívačů starozákonního zlatého telete) vztahujícímu se k zamlčování a zakrývání osobní minulosti někdejších vlastníků rudé knížky, lze připomenout, že leccos z toho jejich dřívějšího komunistického světonázoru v těch, kteří stihli převléknout své kabáty, zůstalo. To, co ještě stihli před rokem 1989 zažít a rozvinout (i oni ovšem vymírají), v nich žije dál. Jen v trochu jiném balení. Ani to, co současní představitelé KSČM na veřejnosti občas zmíní, není totéž, co říkali před Listopadem. Je to ale už jen slabounký odvar; toho, co hlásali dřív, třeba při rituálu přijímání za kandidáty členství v KSČ.

Určitě si také dobře pamatují blbosti, které do nich po dobrém i po zlém ládovali při různých školeních. Určitě jim není dobře, když jim to někdo dnes chce připomenout. Žijeme ve společnosti, kde tohle všechno nezmizelo spolu s vyčištěnými archivy či materiály určenými pro sběrné suroviny. Lze říci, že je to stále v nich. Přímo v morku jejich kostí. Tak jako existuje zákon o zachování hmoty a energie, která nikdy zcela nezmizí, nezmizí z těchto lidí ani jejich minulost. 

I to je jeden z důvodů, proč mnozí lidé nevolí při volbách strany tzv. levice, i kdyby jim slibovali modré z nebe. Tedy ani KSČM, ani ČSSD. Ovšem nechodí volit ani ty druhé strany, kam přelezli bývalé členové KSČ ze stran někdejší Národní fronty jako byli lidovci. Tedy ODS, ANO či KDU a další. Samozřejmě se lze dohadovat, jak je to s Piráty a jinými politickými subjekty za něž většinou kandidují jen ti mladší, kteří nemohli už vzhledem svému věku stihnout vstoupit do KSČ. Jejich předáci se o svém rodinném pozadí z dobrých důvodů nezmiňují, a leckdo z nich dobře ví proč. Sází na to, že se přece nesluší v polistopadové společnosti na něco takového jako co dělali rodiče či prarodiče ptát. Tedy kádrovat je.