Od doby, kdy jsem viděl video, kde jaskýsi trouba strčil hlavu krokodýlovi do tlamy, aby si mohl udělat selfíčko, a ten mu ji urval, jsem se na adresu lidí bez pudu sebezáchovy (či rozumu, chcete-li) tak nezasmál, jako teď, když sleduji povolební dění ve vedení KSČM. Ultrakomunista Josef Skála vyzval kliku kolem předsedy Vojtěcha Filipa k rezignaci, protože každému musí být po čtyřech prohraných volbách jasné, že tato partaj končí jako parlamentní politická síla. Strana mi už hodně let tak trochu připomíná troubu, co strčil hlavu ještěrovi do tlamy, ale když někdo řekne „Proboha, vytáhni ji!“, jiný křičí: „Nech ji tam!“ Kdyby to byl puberťák, co chce vidět krev, nebo sebevrah, tak to pochopím. Když je to funkcionář KSČM, musím kroutit hlavou.

Politické harakiri, tak by konání vedení KSČM nazvali lidé, co pracují v manažerských pozicích korporací – kam spadám i já. Možná za čas se dokonce naprostá absence pudu sebezáchovy bude na ekonomických školách demonstrovat právě na současném konání lídrů KSČM. Jako příklad, jak 13letým podceňováním kritických ukazatelů (po tu dobu je Vojtěch Filip ve funkci předsedy ÚV) mohl někdo věc totálně dojebat, namísto, aby nepříznivý vývoj zvrátil. Bolševická šlechta (rozuměj lidi etablované na systém a žijící z podpory nekompetentního vedení) ovšem musela přijít s něčím, čím by před sjezdem Skálovy argumenty vyvrátila. Bylo to ale tak naivně ubohé a neprozřetelné, že mi vytryskly slzy.

Nejdřív se zmohl na reakci předseda Filip s tím, že výsledek komunálních voleb „odráží nálady ve společnosti“. Pro blbečka, jakým delegát sjezdu není, by to stačilo. Pro manažera řekl: „Naše činy a politika nejsou dlouhodobě za mák efektivní, aby ovlivnily občany.“ Uvedl, že věc je jasná, protože postavili o 300 kandidátek méně. Jako výmluva by to prošlo možná u žáčků základní školy, v očích manažera řekl: „Jsme tak nelákaví pro nové členy a bezpartijní, že za čtyři roky jsme venku ze hry ve 300 volebních okrscích.“ A úmrtnost starých členů a voličů KSČM z principu sehraje i v dalších letech roli, mladí nejsou.

Pobavila mne zastupitelka z Ústí nad Labem Gabriela Hubáčková, když napsala, že špinavé prádlo se pere doma. Snahy Pepy Skály o záchranu KSČM nazvala rozvracením a argumentovala i tím, že Filip získal nemálo preferenčních hlasů, stejně tak i Dolejš. Dost chabý pokus ovlivnit delegáty budoucího sjezdu, řekl bych – z toho důvodu, že přece nejde o zachování koryt pro soudruhy Filipa a Dolejše, ale o přežití komunistické strany. KSČM již čtyřikrát zcela vyhořela, je jasné, že voliči z principu tam zakroužkují a hodí primárně předsedu a i druhý nejviditelnější komunistický ksicht z televizní obrazovky. Nakonec běžný volič je idealista, neanalyzuje situaci – volí srdcem, byť nálepku.

Protože komunistické šlechtě, která byla jednou z příčin pádu socialismu (chápej tak, že solidárně-rovnostářská strana sama zdegenerovala a vytvořila vlastní vyvolené kruhy – vrchnost), docházejí očividně rozumné argumenty, korunoval věc sám Jiří Dolejš tím, že se pokusil lustrovat Josefa Skálu a vyzval jej, aby šel plakat do mauzolea. Inu, každá strana má své úchylkáře (a lidi napojené na nechvalně známé lobbisty), a od „soudruha“ Dolejše tak urážka nejzákladnějších pilířů levicové ideologie bolí málo. Co je to zač věděli delegáti posledního mimořádného sjezdu, kteří jej poslali z vedení strany do kytek se 41 hlasy z více než 300 delegátů, přičemž měl třiapůlkrát menší podporu než Skála. Dolejšova četná přítomnost na obrazovkách tak dává oprávněně prostor úvahám, komu ona zvláštní postavička slouží.

Dostáváme se tak do začarovaného kruhu. Na jedné straně vydají členové partaje kolem Josefa Skály jasný signál, že je potřeba udělat kroky pro záchranu KSČM, která podle mého názoru pomalu snad ani zachránit nejde. Na to reagují funkcionáři existenčně závislí na současném vedení tím, že všechno je ok, předseda si umyje ruce s tím, že „je potřeba víc jít mezi lidi, nespoléhat se na elektronická média a agitovat“ (to objevil Ameriku), což ten pomyslný míč zase dostane pryč ze hřiště. Kdo však trochu zalistuje zpětně ve zprávách, dozví se, že „Filipova dědička“ Kateřina Konečná při posledním mimořádném sjezdu vyzdvihovala právě to, že jako lídr by sázela víc na elektronická média.

Prostě slova se vedou, voda teče, něco se slíbí… Jenomže ta představivost asi panstvu nahoře chybí. Živě před sebou vidím sedmdesátníky ze základních organizací, jak agitují u mládeže. Tady vlak ujel. Dekádu ideologické nečinnosti nezvrátí žádný velkohubý plán – přičemž nesplněné sliby Filipa o nutné změně po minulých volbách dávají tušit, že i zde nejspíš zůstane jen u plánu. Čekat na krizi, která nažene nespokojence do náruče KSČM, je stejně naivní a krátkozraké, jako strkat komunisty do postele oligarchy Babiše. Volič prostě nepůjde za kováříčkem, ale za kovářem. A přisluhovači „velkého vůdce“ Andreje prostě nemají pro veřejnost šmrnc, jako Andrej sám. Navíc za situace, kdy neumí využít témata, vzdálili se pracujícímu lidu a drží se zuby nehty ztrácených pozic a „moci“, co se brzy rozplyne.

Chápu pozici bolševické šlechty – a je mi z ní jako levičákovi zle. V lidovém domě se svého času soc.dem. politici zdravili: „Každý další den je dobrý.“ A česká média, poplatná pravici, chválila jejich vedoucí kliku, která dovedla ČSSD tam, kde je teď. Média budou vždycky chválit levici jen tam, kde tuneláři chtějí, aby se udrželi neschopní vůdci, co tu stranu pohřbí. A přitom stačí jen vytvořit iluzi úspěšnosti a důležitosti, aby si mohli delegáti sami tleskat v prosklených sálech a snít…

Být delegátem já, změním vedení KSČM a tím i její kurz. Řekl bych Josefu Skálovi, že strana půjde nejspíš do kopru stejně. Zeptal bych se ho na to, zda to lidsky a citově zvládne, kdyby byl tím posledním z posledních lídrů. A potom bych zvedl ruku, ať zkusí Pepa zázrak, otočí kormidlem doleva – a modlil bych se, ať ten setrvačností směrem k záhubě rozjetý Titanic dokáže ledovec minout. A co s bolševickou šlechtou? Nechal by jí ona parlamentní místa – jako výraz solidarity, vždyť důchod je již blízko: a jak se mi zdá, tak výpočet výše důchodu (odvislý od příjmu v posledních letech a tím počtu zastávaných partajních a parlamentních funkcí) byl tím hlavním, co leckteré zajímalo.

Hitlerovská elita ustupující na všech frontách říkala: „Užívej si válku, mír bude strašlivý.“ To jim nebránilo navenek mluvit o zázračných zbraních, co všechno zvrátí. Jen ať ti kluci na frontě ještě chvíli bojují! Jen ať důchodci ještě chvíli hážou hlasy KSČM, po nás ať přijde potopa. Rozumím tomu, že podporou vlády někdo získal další parlamentní funkce. Rozumím tomu, že si někdo klepe na rameno, když „rozhoduje o vládě“, byť by o ní mohla rozhodovat i Sudetoněmecká strana Konráda Henleina, pokud by byla se zlomkem mandátů v parlamentu. Rozumím tomu, že národ se od KSČM odvrátil, protože ji chápe jako partaj, co má zajistit živobytí pár desítkám rodin té bolševické šlechty nahoře. Rozumím tomu, že o názor delegátů se vede boj, protože ti už mají dost toho, že politicky tak razantně ztrácí. To, co nepochopím, je, když někdo vidí chlapa, jak strčí krokodýlovi do tlamy hlavu a křičí: „Nech ji tam!“. To zůstává rozum stát.

Vratislav Vyhlídka, levicový romanopisec, manažer prevence ztrát nadnárodní finanční skupiny