Jsme to, co jíme, nebo to, co jsme již snědli? Člověk aby se bál pít rozpustnou kávu, která může obsahovat plísně, aby se bál jíst syrové kvůli parazitům, aby se bál koupit si bagetu kvůli neopláchnuté zelenině, ze které může vzniknout zánět mozkových blan apod. Problém je vlastně složitější, neboť lze onemocnět ledasčím, a sice jak ze střídmé nekvalitní stravy, tak i z obžerství potravinami kvalitními. Do jaké míry si tedy můžeme sami za obezitu?

Začínáte otázkou, jíž byl skoro před cca patnácti lety uvozen celosvětově úspěšný televizní pořad podle licenčního originálu "You Are What You Eat". Tento formát se u nás udržel díky reprízám vlastně už třináctý rok, přestože jeho název už neodpovídá současným poznatkům o stravování. Nejsme JEN to, co jíme. Jste to, co jsme, co jsme přejali od rodičů, školy, vrstevníků i z médií, ale také to, co jsme se rozhodli dělat v dospělosti — to vše nás formuje a utváří — i mění v proudu času. Podle dlouholetých výzkumů na velkých populacích lidí z mnoha různých zemí je dnes už jasné, že obviňovat pouze stravu z toho, jací jsme, nelze. Podíl genetických — tedy vrozených — vlivů je veliký, zde se autoři různí v tom, jak velké procento našeho vztahu k příjmu potravy naše genetika pokrývá, ale podle mého názoru se toto číslo určitě blíží minimálně pětasedmdesáti procentům. Započteme-li i epigenetické, tedy kulturní vlivy — v jaké zemi, do jaké rodiny (počet členů a vzdělání rodičů, pořadí mezi sourozenci, místo pobytu ve velkém městě nebo na vesnici a další rodinné charakteristiky) jsme se narodili a vyrůstali do dospělosti, jakými sportovními aktivitami nebo koníčky jsme ovlivněni, jaký byl a je náš zdravotní stav a hygienické i režimní návyky a stereotypy a jakou filosofii jsme z donucení nebo dobrovolně přijali — bude se toto číslo blížit devadesáti procentům. Další veliký vliv na stavbu našeho těla i psychiku má, kupodivu, náš mikrobiom — tedy spektrum bakterií, virů i parazitů na naší kůži, sliznicích i v našem střevě — k tomu zase došli před šesti lety vědci, kteří sekvenovali geny člověka a jeho mikrobů — a zjistili neuvěřitelnou provázanost našeho systému s řadou symbiotických mikrobů, bez nichž bychom ani my, ani další organismy na Zemi nepřežili. Přílišná sterilita prostředí, výplachy střev, hektické a okamžité léčení kdejaké banální infekce antibiotiky škodí lidstvu stejně jako dříve život mezi splašky, krysami nebo bez očkování proti přenosným chorobám a bez dodržování hygienických zásad. Každý extrém škodí, to už je dnes jasné. Dokazuje to i fakt, že se nám dnes šíří poruchy příjmu potravy a nabývají nových forem. Třeba orthorexie je fanatické hledání informací o všem, co ve stravě potencionálně škodí a postižení zužují spektrum „zdravých" potravin takřka k nule…

Lidé dnes často vedou sedavý život. Když si jdou zaběhat, doma pak s chutí snědí salmonelu ve vejcích, listérie v sýru, botulotoxiny v konzervovaném lososu, BSE v hovězím; dají-li si geneticky upravené potraviny (sóju) či ozářené polotovary promořené „éčky" — je zde sport vůbec ještě něco platný? Co když je vše navíc predestinováno „špatnými" rodinnými geny, přirozeným sklonem k tloustnutí a potravinovými jedy?

Sportovní aktivita, která odpovídá našim zájmům a fyzické stavbě, zdravotnímu stavu, věku, pohlaví a pracovní i psychické či sociální zátěži, ale též běžné denní fyzické aktivity mohou rozhodně hodně ovlivnit naše zdraví, tělesnou stavbu i psychickou pohodu. Rozvoj jakékoli vrozené schopnosti se děje na hranici komfortu. V komfortní zóně — natož při vyhýbání se expozici chladu, námaze, stresu nebo vlivu různých prostředí a činností — zakrňujeme a ztrácíme i vrozené talenty a schopnosti. Dostatek kyslíku, kontakt s přírodními vlivy — sluncem, vodou, vzduchem i ostatními živými organismy — to vše zvyšuje i naši odolnost proti negativním vlivům přijímaným z okolí. Strach z geneticky modifikovaných potravin nebo mikrobů či fanatické veganství může škodit sice jinak než konzumace nedostatečně kontrolované nebo kontaminované stravy, ale může negativně ovlivnit velkou skupinu lidí stejně jako jiné epidemie. Informační znečištění našeho prostředí předsudky, špatně pochopeným varováním zdravotníků a vědců nebo poplašnými zprávami laiků vede opět k extrémům. Buď se z nás stávají hypochondři, nutkavě sledující každé „éčko" bez ohledu na to, co toto označení znamená, nebo nad vším mávneme rukou a nesledujeme ani složení, původ, kvalitu či dobu doporučené spotřeby své stravy. Sportovci a lidé, kteří se zabývají přirozenými aktivitami, jako je plavání, chůze, běh a fyzická činnost v přírodě, si lépe prokrvují mozek i svalstvo, obnovují imunitní systém, bystří zrak, sluch, čich i hmat — a rozeznají nejen kvalitu své stravy a prostředí, ale i změny své psychiky a fyzična lépe než ti, kteří život prosedí v klimatizovaných kobkách nebo proleží před blikajícími obrazovkami. Ještě jedno doporučení: v našich podmínkách důsledné veterinární kontroly chovů a hygienické kontroly produkce se bakterie do naší stravy a různé toxiny dostanou spíš u nás doma — při chybném skladování, nedostatečné tepelné úpravě nebo opakovaném zmrazování už rozmražených potravin nebo hotových pokrmů.

Jak s tím vším souvisí otázka vlastní psychiky? Kolem nás je plno stresujících faktorů. Jakou roli hraje správné načasování jídla? Dá se v tomto smyslu spoléhat na jídlo závodních kantýn, družin, jídelen, kam zaměstnanec dochází často na jídlo „dotované"? V ČR jsou velké firmy, které své zaměstnance krmí obědy, svačinami zdarma. Jde však o opakující se jídlo „uniformní". Jak do toho všeho zapadají „fast foody"? Jsou hubení „šťastní", tlustí „nešťastní"? Co onen piknikovský endomorf — divadelní typ Falstaffa?

Stres je další obecné slovo, které média často zneužívají nebo nadužívají i lidé ve svých rozhovorech. Ve vědě zaměřené na zkoumání stresu odlišujeme „eustres" — tedy pocity, které zažíváme při zvědavosti, zamilovanosti či startovní horečce od „distresu" — paralyzující trémy, pocitu křivdy, zrady, dlouhodobé psychického strádání. Oba typy prožívání situace jsou ryze subjektivními stavy, které záleží jednak na osobnosti člověka vzdorujícího stresu, ale také na předchozích zkušenostech a na významu, který vystresovaný jedinec přikládá situaci i své roli v ní. Obecně vzato při krátkodobém stresu záleží na jeho intenzitě, při dlouhodobém spíš na frekvenci stresových situací. Stresová reakce vede pod vlivem centrálního nervového systému i autonomních „vegetativních" nervových drah sympatiku a parasympatiku k vyplavení různých typů hormonů z nadledvin i podvěsku mozkového, stresu se účastní štítná žláza, reaguje na něj trávicí trakt i pohlavní žlázy. Během stresové reakce se mění srdeční aktivita, krevní tlak a tím i prokrvení tkání — svalstva, pokožky i vnitřních orgánů — podle typu stresu (akutní/chronický) vznikají i změny hmotnosti a psychického stavu. Obecně lze shrnout, že při akutním stresu dochází k aktivaci systému s omezením trávení, zvýšením prokrvení a tlaku a k mobilizaci rezerv. Chronický stres vede k vyčerpání psychickému i fyzickému, bývá narušen spánek, biorytmy, příjem potravy i vylučování zplodin a vinou těchto chronických změn se vytváří allostáza — stav, který udržuje patologické reakce i brání dalšímu odbourávání aktivní hmoty a tukové tkáně, ke kterému dochází ve stresu akutním. Představa, že může někdo jiný za to, že jsme v psychickém i fyzickém stresu — třeba nenajedení nebo stravující se fádně a nikoli pestře — vede k předávání zodpovědnosti druhým. Jsme to ale my sami, kdo ví, jaké nemoci se vyskytují v našem příbuzenstvu i jakou dietu nám doporučil lékař, víme také, jaký je náš denní režim i fyzické zatížení, jak snášíme různé složky potravy i co nám chutná a prospívá. Kantýny, družiny ani jídelny, fast foody či restaurace obviňovat nemůžeme — to my sami si vybíráme, co strčíme do úst — a my sami za to zaplatíme, pokud strava neodpovídá našim potřebám a stavu. Nu a předpokládat, že existuje rovnítko mezi tvarem těla a pocitem spokojenosti je zjednodušující. Tuk má tlumivý efekt na mozek, vytváří řadu hormonů a chrání orgány před mechanickým i chemickým poškozením — jeho množství a uložení v těle ale také může dosahovat extrémů nebo optimální úrovně pro danou tělesnou stavbu, pohlaví a věk. Nechtějte ode mne zjednodušující zobecnění, toho jsou plná média…

Nyní trocha ideologie: V USA je prý blaze, ale podíváme-li se na statistiku, je to národ lidí poměrně korpulentních. Je to tak, že hubení jsou „chudí", tlustí „bohatí"? Jak snadné je si říct: „Boubelky, ať jsou z nás modelky"? Nebo jak chápat tu „chlapskou" větu: „A jíme! Ať jsme tlustí na tři prsty!"

Je roztomilé, jak mne svými dotazy stále tlačíte do modelu dobře-špatně, tak či onak — zkrátka černá —bílá. V USA je to spíš právě naopak — bohatší střední třída si může dovolit kvalitní potraviny a vyhradit čas a prostředky na sport i hubnutí, takže tam tloustnou spíš chudší vrstvy, které chodí do fast foodů. Svět a lidé v něm jsou přece různorodí a vždycky najdeme nějakou výjimku z pravidla — právě těmi výjimkami se ostatně zabývají různé vědní obory a docházejí tak často k protichůdným závěrům. Vědecky řečeno: hypotéza se ověřuje nikoli ověřením — verifikací, ale vyvrácením — falzifikací. Jen z hypotézy, která odolala opakovaným snahám o vyvrácení, vznikají teorie — a i ty se mohou v průběhu času a zvyšujícím se poznáním měnit. Chudoba bývá často provázena šetřením na kvalitní stravě a bohatství umožňuje lépe trávit čas, vybírat si kvalitní potraviny a věnovat se svému zdraví. Ale to, zda se člověk věnuje sám sobě a žije plnohodnotný život, nemusí vyžadovat miliony na kontě, ale spíš sebeúctu a osobní zodpovědnost za vlastní život a ochotu naslouchat svému tělu i duši. Snahou za každou cenu „na sobě ušetřit" nemají jen lidé objektivně chudí, ale i mnozí bohatí šetří, aby „měli za tři". A to nemusíme chodit do USA, i u nás najdeme tuhle „mentalitu chudoby". Dokonce zahraniční řetězce s touto lakotou našich spotřebitelů už skoro čtvrt století počítají — a nabízejí nám slevy typu „víc za méně" a „upravují" nabízené potraviny tak, aby mohly být levnější. Místo malin, oříšků a vanilky různé „přírodně identické" příchuti a vůně, místo kvalitního rostlinného oleje levný palmový nebo ztužený tuk, v mražených rybách mořská voda doplňuje hmotnost obsahu, ve směsích koření najdeme jako hlavní složku sůl, v „light" potravinách bramborový škrob a vodu místo kvalitních surovin, v „dětské" šunce cukr. Takovéto průmyslově „zlevněné" potraviny pak místo kvalitních surovin bohatých na bílkoviny, polysacharidy a nenasycené mastné kyseliny, vitaminy a stopové prvky obsahují levné přísady, které různě maskují nekvalitní vstupní suroviny. Takových potravin musíme buď sníst víc neboť živin a důležitých tělu prospěšných látek z nich dostaneme méně — a výměnou si organismus zanášíme nadbytečnými chemikáliemi, solí, cukrem a barvivy. V důsledku se odbourává aktivní hmota, stárne imunitní systém a my se obalujeme nadbytečným tukem, který ze zlevněných výrobků přijímáme. Navíc se navykáme na přesolenou, přeslazenou a chemicky „nadupanou" chuť, která pak z přírodních chutí udělá chuti nevýrazné. Rčení o boubelkách i chlapské zvolání nevylučuje kvalitní dostatečné stravování…ale používají ho spíš lidé, kteří nerozeznají podstatné od nepodstatného, kvalitní surovinu od náhražky nebo impulsivitu od trpělivého úsilí. Současné modelky neodpovídají zdravé tělesné stavbě ženy, boubelky mohou být výkonnější, odolnější i hezčí a chlap „tlustý na tři prsty" se může zadýchávat, když dobíhá tramvaj nebo se bez pomoci druhých nenarovná z předklonu. Kvalitní a pestrá strava i aktivní životní styl může nakonec stát méně peněz, času, trápení i úsilí a přinést delší a plnohodnotnější život než honba za „slevou" a rychlým krátkodobým zhubnutím „na modelku".

Čím je nebezpečná vnitřní tloušťka? Konečně i desetileté děti mají prý změny na cévách. Pomáhá zázračný Herbalife, suchá dieta (nejíst, nepít, žít ze světla, viz rady herce Duška)?

Nadbytečný tuk najdeme jako adaptaci na špatný životní styl nebo jako důsledek genetické mutace metabolismu tuků leckde v těle. Tak zvaný útrobní tuk najdeme pod svalovinou, mezi kličkami střevními, uvnitř jater, slinivky i endokrinních žláz nebo v okolí ledvin i srdce — v osrdečníku. Tuk najdeme také jako aterosklerotické pláty uvnitř našich tepen nebo v nevzhledných tukových bulkách na kůži. Pomáhají léky, které zachraňují a prodlužují život těm, kdo trpí vrozenou poruchou metabolismu tuků, pomáhá střídmost ve spotřebě nasycených živočišných i na omega 6 bohatých rostlinných tuků, dostatek kvalitní vlákniny z ovoce a zeleniny, omezení spotřeby cukru i soli, doléčování infekcí, správné dýchání čistého vzduchu, omezení spotřeby alkoholu, nikotinu a dalších drog. Velkou pomocí je pravidelný aerobní (udýchatelný) pohyb, podle nejnovějších výzkumů i stravování (kupodivu pouze) dvakrát denně, dostatečný spánek, zdravé mikrobiální osídlení střeva, dostatek vitaminů a stopových prvků ve stravě. V neposlední řadě i psychohygiena, zdravé vztahy k sobě i okolí a střídání zátěže a odpočinku ve všech činnostech, kterým se věnujeme. Zázračné přípravky vyhledávají zoufalí lidé, kteří věří, že zázraky jsou na prodej. Ten, kdo umí žít ze světla, nechť tak žije, nám ostatním stačí střídmost, trpělivost, slunce, voda a vzduch, přátelé, koníčky, smysluplná práce, odpouštění sobě i druhým a snaha o rozvoj a osobnostní růst směrem k životní radosti a spokojenosti.

Klíčová otázka: Je pánský abdominální tuk odstranitelný? Jak? Jedině liposukcí? Pomůže nasadit si tenisky a oběhnout dva bloky? Souvisí „břicho" s konzumací piva? Jinými slovy: je konzumace piva nebezpečná pro mozek, játra, prostatu či „břicho"? Co když z běhání odejdou zas klouby?

Tak zaprvé liposukcí je sice tuk odstranitelný z různých částí těla, ale mohou se zvětšit oblasti jiné. Budete se možná divit, ale tady hodně záleží na tom, z čeho pánský abdominální tuk vznikl. Pokud se jedná o klasický „pivní mozol", abstinence dělá zázraky a to v jakémkoli věku. Tuk, který vzniká jako obrana před konzumací alkoholu — toxinu, který má navíc docela značnou energetickou hodnotu — odchází jako ten pověstný jarní sníh pod léčivými doteky stravy bohaté na bílkoviny, vlákninu a dostatek kvalitních škrobů, zejména muži hubnou v pase zcela zázračně rychle, pokud abstinují. Alkohol je nebezpečný pro všechny zmíněné orgány, navíc ještě škodí slinivce břišní, žaludeční sliznici, potenci a velkému i malému mozku — a zanedbatelný není jeho vliv na psychiku, vztahy i pověst a řízení auta, kola i lodi. Běhání naopak nutné není, pokud muž ztloustne vinou vysazení do té doby běžného pohybu, je třeba začít alespoň s procházkami na čerstvém vzduchu — v dobré obuvi a klidně s holemi pro Nordic walking, jízdou na kole nebo s plaváním. Jinou kapitolou je tloustnutí vinou nedostatku pohlavních hormonů, tam se bez návštěvy endokrinologa nebo androloga břicha zbavuje nadbytečného tuku velmi obtížně.

Co všechno může člověk v rámci nápravy „zvládnout sám", kdy je třeba kontaktovat odborníky? Například se říká, že klient s depresí (tou skutečnou), si sám nikdy neporadí. Totéž platí pro závislé na alkoholu. Kdy si jedinec neporadí s vlastní nadváhou?

To, co musíme každý dělat sám a sama, je všímat si změn a uvědomovat si je. Věnovat pozornost tomu, jak se cítíme, nad čím přemýšlíme, co děláme a říkáme sobě i druhým a rozhodnout se provést změny. Můžeme i požádat kamarády, aby nám pomohli s nastartováním plánovaných změn a byli nám oporou, případně nás upozornili na to, co děláme, aniž si to uvědomujeme. Je dobré znát svůj zdravotní stav i objektivně, zajít na preventivní prohlídku a poslechnout si odborné rady. To, jak je stav závažný, nám většinou odborníci řeknou a poradí i, jak rychle můžeme očekávat zlepšení. Pravidelné kontroly zase zaručí, že si všimneme případného zhoršování stavu nebo ustrnutí procesu léčení my nebo náš lékař.

Mají Češi (dámy i pánové) problém s anorexií a bulimií? Mohou do těchto pastí spadnout i nevědomě?

Podle sdělení Ústavu zdravotnických informací a statistiky z června roku 2017 se poruchy příjmu potravy v České republice vyskytují nejčastěji ve středních a vyšších socioekonomických vrstvách (Smolík 1996) a počty případů osob s touto poruchou podle tohoto zdroje narůstají. Poruchy příjmu potravy tvoří plynulou škálu od nespokojenosti s vlastní postavou a snah manipulovat s jídlem tak, aby došlo ke snížení hmotnosti až po výrazné narušení psychiky, při němž postižení ztrácejí kontakt s realitou, izolují se a centrem jejich zájmu se stává jídlo — toto přehlédnout nelze, ale problému si všimne častěji okolí, zatímco pacienti považují svou snahu za oprávněnou — nemají náhled… V roce 2016 bylo ambulantně léčeno 3 580 osob s PPP a devadesát procent z nich tvořily ženy. Z hlediska věkové struktury bylo téměř 11 % z celkového počtu pacientů léčených pro tuto diagnózu ve věku 0-14 let, necelých 34 % ve věku 15-19 let a 56 % starších 20 let. Hospitalizováno bylo 419 pacientů, v převážné většině se jednalo o pacientky s mentální anorexií (UZIS 2017/6).

Trocha paranoie: Co je pravdy na tom, že se nás potravinářské koncerny snaží učinit závislými na jídle? Vykrmují nás jako francouzské husy na játrovou paštiku? Vyrábí systém platící pacienty pojídající prášky?

Bez našeho souhlasu a spolupráce (potraviny si koupíme a staneme se na nich závislí) se to žádným koncernům nemůže podařit. Nezbavujme se odpovědnosti za to, čemu se rozhodneme podlehnout…

Pokud se na vás obrátí klient, jakých rad, jaké pomoci, jakých procedur se mu dostává?

Snažíme se zjistit, jak vypadá genetická zátěž a dosavadní průběh boje s problémy, které s sebou nadměrné množství tuku v těle nese i objektivizovat bioimpedančním měřením tělesnou stavbu. Pacienti si nosí nejen záznamy stravy a pohybových aktivit, ale i výsledky vyšetření od svých lékařů, sdílejí s námi svá anamnestická data i představy o tom, jak mají vypadat. Probíráme jejich zvyklosti, úspěšné snahy o změnu režimu i příčiny neúspěchů a rozdělujeme si je pomyslně do skupiny, kde je třeba změnit cíl hubnutí — a smířit se s robustnější tělesnou stavbou, na ty, kde stačí přidat pohyb (správný typ pohybu) nebo vyloučit alkohol a pak na ty, kde je třeba změnit stravovací zvyklosti. Nemalá část těch, kdo se na nás obracejí, trpí změnami psychiky, šikanou či neřešeným trápením, nepoznanou poruchou příjmu potravy (ty odesíláme do specializovaných ambulancí) nebo pověrami týkajícími se stravy. Naším cílem je, aby se naši klienti naučili vnímat své tělo a jeho projevy a naučili se starat se o sebe optimálně — tedy dostatečně odpočívat, otužovat se, vyrovnaně živinově se stravovat, hýbat se přiměřeně věku a schopnostem a vyřešit si trápení, které jinak „ujídají". Jsme rádi, že se to často daří vše skloubit a postupně nastolit zdravý režim, upravit priority a získat sebedůvěru i mnohdy ztracenou sebeúctu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce