V rozhovoru s AdMe.ru paní Medveděvová vyprávěla, jak si společně s rodinou zvykala na místní realitu a přizpůsobovala se novým pravidlům a tradicím.

Nejdříve jsem se v Americe naučila usmívat

Mnozí se domnívají, že americký úsměv je nahraný a falešný. Nesouhlasím. Zde se usmívají a ptají, jak se máte, prakticky všichni. A víte co? Vůbec to nerozčiluje, jak se mnozí domnívají.

… A potom jsem vysvětlila místním obyvatelům, jak prát obuv.

Povídám si se svou známou a najednou její pohled padne na mou obuv. Podle zvyku všech Američanů vyhazuje ruce k nebi a volá: „To jsou skvělé nové Tomsy! A já jsem si své ušpinila v Itálii, protože jsme too-ooo-lik chodili pěšky." Říkám jí: „Děkuji moc, samozřejmě, ale už je mám přes rok. Prostě jsem je včera vyprala a ony jsou opět jako nové."

„Vyprala? Jak?" — ptá se téměř šeptem. Teď jsem byla na řadě já, abych vykulila oči. „Prostě jsem je hodila do pračky, přidala prášek a za půl hodiny vytáhla novoučké." Poté jsem přímo někde pod koleny pocítila, jak její úcta ke mně vzletěla do nedosažitelné výše.

Dosud nemohu pochopit, kdo vymýšlí otázky v dotaznících

Včera začal nový rok a podle pravidel bylo třeba absolvovat lékařské vyšetření a obnovit zdravotní pojištění. Nejdříve se samzřejmě zjišťují osobní údaje klienta. Zdá se mi, že Američané milují nejrůznější dotazníky.

— Vaše pohlaví?
— Ženské.
— Kým se cítíte být z hlediska pohlavních znaků?
— Ehm…

No a nejvíce fascinující:

— Jste vdaná?
— Ano.
— Žijete s mužem ve společné domácnosti?
— Ano.
— Оn žije?
— Cо?!

Zato předání dokumentů se žádostí o cestovní pas je neskutečně jednoduché

Tak vypadá kabinka, kde dostanete cestovní pas nové generace s biometrickými údaji, pokud podáte žádost se svými dokumenty…. v restauraci.

Je to prostě skvěle vymyšlené s těmito výjezdními zasedáními ruského velvyslanectví. Není třeba brát děti, svěřovat někomu psa, rybičky, hrnec s borščem a jet do Washingtonu. Dojedete do sousedního městečka do ruské restaurace, předáte dokumenty a za dva-tři měsíce dostanete hotový pas. Takový máme portál státních služeb.

WC v amerických kavárnách — to je zvláštní kapitola

Upřímně řečeno nejsem milovnicí toaletních fotek v kavárnách, klubech a restauracích, ale toto místečko mne nadchlo. Je vidět, že majitelé zařizovali svůj podnik s láskou.

Po uveřejnění tohoto příspěvku mi čtenáři napsali, že v Miami je kavárna, kde na dámském WC visí obrovský plakát malířky Fridy Kahlové. A v jednom velkém obchodním centru si můžete umýt ruce s výhledem na město asi ze 30. poschodí.

Zpočátku je těžké se vyznat v semaforech

„Přecházíme na zelenou!" — moje děti tato věta uvádí do zmatku, protože „zelená" je tady pro chodce bílá. „Máma je prostě barvoslepá," myslí si.

Až po uveřejnění tohoto příspěvku mi čtenáři napsali, jak téměř vždy rozeznáme turistu od obyvatele New Yorku. Místní chodec se upřímně domnívá, že je nesmrtelný, a turista vyniká v davu tím, že pečlivě dodržuje všechna pravidla, přechází na bílou, nenadává řidičům a nezpomaluje chůzi před autem.

Tichá večeře v restauraci? To se určitě netýká Ameriky

Chybí nám tady mlé kavárničky a dobré restaurace. Teď nemluvím o jídle, ale o atmosféře. Téměř všude je hlučno. Často se stoly nacházejí tak blízko sebe, že můžete se všemi podrobnostmi poslouchat rozhovor o tom, jak včera Ben kupoval nové auto nebo jak si Jessica nechala udělat nová prsa.

Zkrátka, s tichem a soukromím je tady problém, i když to má i své plusy: když už zpívají, tak všichni společně, pijí u barového pultu také společně, a pokud někdo uviděl delfíny, okamžitě zazvoní zvlášním zvonečkem a celý dav okamžitě vybíhá ven, aby se podíval, jak se šplouchají v zálivu.

Léčivá Fanta, která nás stála $ 3 000

První rok po přistěhování jsme neměli zdravotní pojištění. A když syna začalo bolet břicho, vydali jsme se rovnou do nemocnice do oddělení příjmu. Uvítali nás tam jako své blízké: přikryli dekou, umístili do samostatného pokoje, pustili kreslené pohádky. Strávili jsme tam maximálně 2 hodiny, během nichž synovi změřili tlak, dali tabletku a ledovou Fantu. Lékařka řekla, že při střevních potížích je to nejlepší lék.

Jeli jsme domů, cestou veškeré příznaky zmizely a dítě se rozveselilo. Ale nastal čas, kdy začali omdlévat rodiče, protože poštou přišel účet na $ 3 000. To byla nejdražší Fanta v mém životě.