Oddělme stalinismus a nacionalismus. Bývalý místopředseda KSČM zjevně nalítl na propagandu pravice. Ta přece onálepkovala Semelovou a Skálu jako stalinisty. Stalin zmizel z našich obzorů vrtržením jeho portrétů z českých učebnic. To ještě Skála nechodil do školy a Semelová nebyla na světě.

Nacionalismus se vrátil do slovníku politiků až s uprchlickou krizí. KSČM se přidala jen velmi opatrně, když většina stran přešla myšlenkově na Okamurovu rétoriku. 

Dolejš mluví o nostalgickém kursu, ale to je zase jen propagandistická udička házená z pravého břehu. Odpověď na otázku po čem ta nostalgie má být nenajdete.

Lze ji najít v rozdílu mezi obdobími před a po roce 1989. V tom prvním získal občan existenční jistotu na úkor některých občanských svobod. Ve druhém období to je právě naopak. Proto máme v současné době 10% populace na úrovni chudoby, šejdíře, šmejdy, lichváře a bezdomovce. Obecných práv se nenajíte. 

Existuje ještě další, obtížně měřitelná kategorie, totiž hrdost nad tím, co jsme jako národ dosáhli. Troufám si říct, že hrdost z našeho života zmizela. Máme cizí automobilky, skladiště na zemědělské půdě, banky, které jsme prodali oddlužené a zašantročené pivovary. Nevlastníme ani to Václavské náměstí. Dělník, který staví dálnici se těžko dočká, aby se po ní projel s pocitem hrdosti, že ji stavěl.

Dolejš dále píše, že "Levice nepotřebuje návrat starých mesiášů". Bohužel nevysvětluje, koho tím myslí a s čím by se navraceli. Lze si představit, že by upozorňovali na to, že jejich generace, která často pocházela z nuzných poměrů, dělala něco pro lidi.

Nositelem změn prý "musí být lidé mentálně zakotvení v současnosti". Ani zde není jasné, o jakou současnost jde a co vlastně to zakotvení znamená. Je to s odpuštěním blábol. Stejně jako to, že "takoví lidé na levici mohou rozvinout po letech stagnace zas o kousek transformační kurs".

Transformační kurs kam?