Dokonce i tento opatrný plán může být Římu zakázán, jestliže se samozřejmě nebudou v Evropě bát otevřené vzpoury v Itálii vládnoucího populistického bloku. Podrobnosti najdete v materiálu novin Izvestija.

Myšlenka zavedení všeobecného základního příjmu se jako kdysi přízrak komunismu toulá po Evropě od začátku století. Ačkoliv její kořeny jsou mnohem starší. Určitým způsobem byl základní příjem používán už starými Římany — v naturáliích („chléb a hry").

Z hlediska levice se lidstvo (převážně bohaté země) dostalo na takovou úroveň rozvoje, že počet dostupných pracovních míst prudce klesá následkem rozsáhlé automatizace.

Pravice naopak tvrdí, že poskytování různých příspěvků, výhod, daňových odpočtů už dosáhlo extrémní úrovně složitosti a vyžaduje mimořádné úsilí ze strany státu. Počet pracovníků státního aparátu roste jak houby po dešti a efektivita jeho práce naopak klesá. Tím, že všechny tyto výplaty budou nahrazeny všeobecným bezpodmínečným příjmem, vyjde to stát podstatně levněji.

Jedním z prvních států, který přišel s myšlenkou bezpodmínečného příjmu, byla možná nejbohatší země kontinentální Evropy — Švýcarsko. Aktivisté dosáhli v tomto státě se sklonem k přímé demokracii uspořádání referenda v červnu 2016. Autoři myšlenky navrhli, aby každému dospělému člověku bylo vypláceno 2500 franků (€2250) měsíčně a na každé dítě bylo vydáváno dalších 625 franků. Nehledě na pečlivou kampaň projekt neprošel — 77 % účastníků hlasování bylo proti.

Druhé bylo Finsko. V lednu 2017 byl zahájen pilotní projekt výplaty bezpodmínečného příjmu (€560 měsíčně) nezaměstnaným, kteří byli vylosováni. Na rozdíl od běžného příspěvku ten člověk, který získal tuto částku, ji dostával i poté, když začal pracovat.

Oficiálně má experiment skončit až koncem letošního roku, ale soudě podle toho, že financování (kolem 50 milionů dolarů) na rok není vyčleněno, nejspíše bude prohlášen za neúspěšný. A kupředu vyšla Itálie. Za zcela neobvyklých okolností. Tento stát životní úrovní značně zaostává jak za Švýcarskem, tak za Finskem, a kromě toho se už léta nachází ve stavu ekonomické stagnace. Vzhledem k obrovskému státnímu dluhu, který přesahuje 130 % HDP, slabému ekonomickému růstu a mimořádně vysoké nezaměstnanosti (více než 11 %, která u lidí mladších 25 let přesahuje 30 %), mnozí ekonomové nazývají Itálii „nemocným člověkem Evropy".

V této situaci vláda populistické koalice přijímá rozpočet, v němž je deficit ve výši 2,4 % HDP, což přesahuje strop 2 %, stanovený Evropskou unií pro všechny členy, a v případě problematických zadlužených stran má být ještě nižší. Jedním z programů, na něž budou vydávány další finance, bude takzvaný „příjem občana".

Autorem myšlenky je Hnutí pěti hnězd, jedna ze dvou koaličních stran. K uskutečnění plánu v příštím roce bude třeba kolem 10 miliard eur, přičemž se proslýchá, že na úspěšnosti přijetí programu závisí osud italského ministra financí Giovanni Tria.

Podstata italské myšlenky spočívá v tom, že chudé rodiny (ne jednotlivci) budou dostávat od státu €760 měsíčně, ale ne prostě tak. Za prvé — celá rodina musí odpracovávat na stát minimálně osm hodin týdně. Za druhé — rodinní příslušníci nemají právo odmítat nabídky pracovního úřadu, i kdyby byly nevýhodnější ve srovnání s jejich mzdami v době před ztrátou zaměstnání.

Je třeba připomenout, že podobný program už existoval za minulé vlády, i když objem výplat byl podstatně menší (€130).

Proto zde vůbec nejde o „bezpodmínečný" příjem, naopak, jeho zavedení je podmíněno řadou dost tvrdých podmínek. Ale přesto je to pro Itálii významný krok kupředu v tomto směru. Ostatní evropské státy si zatím netroufají vydat se touto cestou, neboť se obávají nežádoucích následků.

Evropská unie je naladěna vůči Itálii dost negativně: nejde o porušování makroekonomických cílů typu deficitu maximálně 2 % HDP, které jsou předepsány Bruselem. Vedení EU se celkově s nedůvěrou dívá na populistické strany a hnutí, nehledě na to, jakou politiku provádějí. Koalicí navrhovaná opatření by se možná mohla setkat v Bruselu s pochopením, kdyby byla navrhována ještě někým jiným.

Z druhé strany vyvíjet na Řím příliš silný nátlak si ve štábu Evropské unie také netroufají. Důvěra vůči strukturám EU je v Itálii rekordně nízká, tvoří pouze 38 bodů oproti ještě nedávným 70 bodům (v roce 2011). Ačkoli 55 % Italů by na případném referendu typu brexit řeklo Evropské unii „ano", při tak nízkých číslech podpory se nálada může změnit velmi rychle.

Pro EU by ztráta Itálie byla katastrofou, jejíž následky si nedokáže představit. Proto existují všechny důvody k předpokladu, že evropští úředníci budou zaujímat vůči Itálii relativně mírné stanovisko. A tudíž projekt zatím ještě „předpokládaného" základního příjmu bude realizován.

Na rozdíl od finského experimentu je program mimořádně rozsáhlý a drahý. Úspěšnost jeho výsledků může být impulsem pro politiky daleko za hranicemi Itálie, aby přehodnotili svůj názor na základní příjem. Neúspěch může být příkladem toho, jak se to nemá dělat, a globální zavedení tohoto opatření bude odloženo na dobu neurčitou.