Zveřejňujeme stručný a čtivý článek o modlitbě svatého růžence v dějinách Církve, jak se vyvíjela od prvopočátku až k současné formě. Příspěvek vyšel v katolickém časopise Immaculata a jeho autorem je našim čtenářům dobře známý církevní historik PhDr. Radomír Malý.

Všeobecně se má za to, že modlitba růžence je dílem sv. Dominika z počátku 13. století. Samozřejmě tento významný světec má na ní svůj veliký podíl, nicméně pokládat růženec za jeho dílo je nepřesné. Tato známá a účinná forma modlitby má totiž svůj delší historický vývoj.

Starověké kořeny sv. růžence a sv. Dominik

Už v křesťanském starověku poustevník sv. Pavel z Théb (4. století) doporučoval neustálé opakování naučených modliteb jako prostředek růstu v duchovním životě. V 7. století potom biskup Ildefons ve španělském Toledu naléhavě vyzýval k častému opakování andělského pozdravu Zdrávas Maria v soukromé modlitbě (tehdy ještě bez dodatku „Svatá Maria, Matko Boží…“).

Pod vlivem těchto idejí církev ve 12. století v Německu a v Itálii šířila modlitbu tzv. mariánského žaltáře. Duchovní měli povinnost modlit se v rámci liturgie hodinek denně 150 žalmů. Byla snaha zapojit do toho i laiky. Protože byli převážně negramotní a neznali latiny, doporučovali kněží nahradit v jejich případě 150 žalmů 150 libovolnými mariánskými modlitbami, nemusely to být jenom Zdrávasy. Aby se to dobře počítalo, uvazovalo se 50 kamínků po 10 na šňůru, věřící se měl na prvním kamínku pomodlit mariánskou modlitbu, kterou 10krát opakoval – a poté na dalším desátku se modlit zase jinou. Neexistoval žádný předpis, jaké modlitby mají věřící takto recitovat, záleželo to na jejich svobodné volbě. Tyto provázky s kamínky se začaly už tenkrát nazývat „rosarium“, tj. zahrada růží, věnovaných Panně Marii, odtud český název „růženec“.

Matka Boží se r. 1214 zjevila sv. Dominikovi, zakladateli řádu kazatelů (dominikáni), kteří se v té době věnovali především obracení bludařů albigenských na katolickou víru. Řekla mu mimo jiné: „Šiř můj žaltář, jestliže chceš tyto zatvrzelé duše obrátit!“ Dominik uposlechl, jím založený řád se stal velkým šiřitelem tohoto tzv. mariánského žaltáře, předchůdce dnešního růžence. Dominikáni též zaváděli místo libovolných modliteb, jež se měly opakovat, andělské pozdravení Zdrávas Maria a propagovali rozjímání o životě Krista a Panny Marie jako součást této pobožnosti.

Dominik z Prus a bl. Alan de la Roche

Úpadek církve, k němuž došlo ve 14. a 15. století v důsledku rozkolu na papežském stolci a renesančního myšlení, odsunul modlitbu mariánského žaltáře do zapomnění. Na jejím vzkříšení má hlavní zásluhu reformní katolické hnutí zvané „Devotio moderna“ (Nová zbožnost), jež zasáhlo především kláštery kartuziánského řádu. Z tohoto prostředí vzešel i bl. Tomáš Kempenský, autor dosud stále aktuálního mystického spisu „O následování Krista“.

V kartuziánském klášteře v Trevíru žil v 15. století mnich a teolog Dominik z Prus, pravděpodobně polského původu. Ten se svým řádovým spolubratrem Adolphem z Essenu dosavadní mariánský žaltář, stále častěji nazývaný již „růžencem“, prohloubil tím způsobem, že stanovil podle evangelií témata k rozjímání. Tak vznikly „radostný, bolestný a slavný“ růženec. Nemělo to ovšem dnešní formu. Dominik z Prus předložil k rozjímání podle evangelií 14 událostí a námětů z dětství Ježíšova, 6 z jeho veřejné činnosti, 22 z jeho umučení a 7 z jeho zmrtvýchvstání.

R. 1460 se Panna Maria zjevila v dominikánském klášteře v Dinanu ve francouzské Bretani bl. Alanovi de la Roche a vyzvala jej k misijní činnosti ve prospěch růžence. Řekla, že toto je nejúčinnější zbraň k záchraně lidstva před nepřáteli křesťanstva, což se týkalo tenkrát na výsost aktuálního tureckého nebezpečí. Bl. Alan uposlechl, jezdil po Francii, po Německu i jiných zemích, všude hlásal potřebu časté modlitby růžence a zakládal tzv. růžencová bratrstva, jež se zavazovala k jeho denní recitaci a rozjímání. Při jeho kázáních docházelo k četným obrácením a zázrakům. Bl. Alan také zavedl, že před každým desátkem se věřící ještě modlili Otčenáš.

Ne všude ale byla modlitba sv. růžence přijímána s nadšením. V benediktinském klášteře v St. Poelten v Rakousku dodnes ukazují náhrobek opata, jehož mniši vyhnali, protože prosazoval v klášteře tuto modlitbu. Zemřel mimo svoji řeholní komunitu a až po mnoha letech mohly být jeho ostatky převezeny zpět. Odpůrcům růžence nahrávalo, že tajemství k rozjímání nebyla přesně dána, k těm, která stanovil Dominik z Prus, přidávala lidová zbožnost bez kontroly učitelského úřadu církve mnohá další, takže hrozilo nebezpečí plíživého proniknutí hereze do této formy zbožnosti.

Sv. Pius V. a současná podoba modlitby sv. růžence

R. 1566 usedl na stolec sv. Petra sv. Pius V., dominikán, asketa a velký reformátor církve v duchu Tridentského koncilu. Ten pevně věřil slovům Panny Marie, jež řekla v soukromém zjevení jeho spolubratrům sv. Dominikovi a bl. Alanovi, že právě tato modlitba disponuje nejúčinnější silou, jak zastavit šíření herezí, napomoci k obrácení duší a zachránit křesťanství před agresí nekřesťanských vojsk. Pius V. viděl zoufalou situaci tehdejší církve, ohrožené lavinovitým šířením protestantismu a tureckým loďstvem, nacházejícím se už téměř u italských břehů. Vsadil proto všechno na růženec. R. 1569 v apoštolské konstituci „Consueverit“ zavedl tuto modlitbu v celé církvi. Aby zabránil nekontrolovatelnému pronikání různých spontánně vytvořených tajemství, pocházejících z lidové zbožnosti lidí ve víře nevzdělaných, ustanovil za závazná nám dodnes známá tajemství v počtu 15 (5 radostných, 5 bolestných, 5 slavných). K andělskému pozdravení dodal ještě prosbu „Svatá Maria, Matko Boží…“. Sv. Pius V. je tedy z moci učitelského úřadu tvůrcem dnešní podoby sv. růžence a vyzval celou církev, aby se jej horlivě modlila.

Výsledky se dostavily. 7. října r. 1571 zvítězila spojená křesťanská vojska v námořní bitvě u Lepanta nad několikanásobně větší tureckou přesilou, čímž byla Evropa zachráněna. Rovněž tak katolická církev se ubránila myšlenkovému náporu protestantismu, katolické státy jižní Evropy si uhájily svou identitu.

S růžencem v ruce vyzýval kapucín Marco d’Aviano r. 1683 u Vídně spojené katolické oddíly pod vedením polského krále Jana Sobieského k obraně města před obrovskou tureckou přesilou – a proti všemu očekávání přišlo vítězství. Zhruba v téže době sv. Ludvík Maria Grignion de Montfort se s nadšením věnoval růžencovému apoštolátu ve francouzském kraji Vendée – a právě tento kraj dokázal o sto let později vzdorovat i za cenu mučednické krve jakobínským osvícenským tyranům.

Panna Maria ve svých zjeveních dala několikrát jednoznačně najevo, že mezi všemi modlitbami upřednostňuje právě sv. růženec. V Lurdech se sv. Bernadetě zjevila s růžencem v ruce, ve Fatimě vyzvala k jeho Časté modlitbě a vyslovila přání, aby se po každém desátku přidávala prosba „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ Tato tzv. „fatimská vložka“ se stala nedílnou součástí modlitby růžence.

V období II. světové války a po ní se staly pověstnými tzv. „růžencové křížové výpravy“ (kruciáty), kdy se katolíci masivně zapojovali do modliteb růžence na určitý úmysl Katolický kněz v USA Patrick Peyton z kongregace Sv. Kříže vyhlásil během války růžencovou kruciátu za její ukončení. Tato myšlenka inspirovala rakouského františkána P. Petra Pawliczka k vyhlášení růžencové kruciáty za odchod sovětských okupačních vojsk z rakouského území. Do tohoto modlitebního boje se zapojilo přes 700 tisíc lidí. Stalo se, co nikdo neočekával: Sovětská vojska r. 1955 opustila zemi.

Papež sv. Jan Pavel II. (1978-2005), známý svým hlubokým vztahem k této modlitbě, navázal na odkaz Dominika z Prus a ke třem typům sv. růžence (radostný, bolestný a slavný) připojil ještě tzv. růženec světla, jenž reflektuje náměty k rozjímání z veřejné činnosti Spasitele. Právě od Dominika z Prus tato témata pocházejí.

Modlitba sv. růžence, jak ji dnes známe, není tedy umělým výtvorem nějaké významné osobnosti, byť i světecké, ale výsledkem organického vývoje zbožnosti církve a neustálé kontinuity její nauky a jejích forem spirituality, nad nimiž bdí Duch Svatý. Už proto si zasluhuje nejen úctu, ale též „aktivní používání“. Dějiny církve mohou vydat mnoho svědectví o tom, čeho všeho bylo díky této modlitbě dosaženo.

Nejvýmluvnějším příkladem je Japonsko, kde v 19. století misionáři, domnívající se, že křesťanství zde bylo už v 17. století krvavým pronásledováním vyhlazeno, najednou objevili domorodé katolíky, kteří si uchovali neporušenou víru po několik generací celých 200 let. Bez Písma sv., beze mše sv. a bez svátostí, jediné, co jim zůstalo, byly růžence, které jim jejich předkové, již podstoupili v 17. století mučednickou smrt pro Krista, ještě stačili předat. Růženec jim zachránil pravou katolickou víru. Kéž by se tak stalo i dnes, důvěřujme!

Radomír Malý

Publikováno v katolickém dvouměsíčníku Immaculata č. 135, 5/2014

Článek zveřejňujeme se svolením autora

—

PhDr. Radomír Malý je církevním historikem, pedagogem, publicistou (častým přispěvatelem mariánského časopisu Immaculata) a signatářem Charty 77. V minulosti pro nás již dvakrát přednášel na téma pronásledování Církve nacistickým (videozáznam ZDE) a komunistickým (videozáznam ZDE) režimem. Více o přednášejícím ZDE.

Stránky mariánského dvouměsíčníku Immaculata – Neposkvrněná: ZDE.