Východní Němci přiznávají, že se zánikem NDR ztratili vlast, a s nostalgií vzpomínají na socialistickou minulost, přičemž si ji často velmi idealizují.

Baba Jaga a spreewaldské okurky

„Toto léto jsem se zúčastnila dalšího setkání absolventů naší školy. Setkáváme se každých pět let. Nyní žiji v Holandsku, ale kvůli tomuto setkání přijíždím do Německa," říká Heidi Kulenová.

Kromě školních alb s fotografiemi přinášejí bývalí spolužáci čokoládu, šampaňské Červená Karkulka, skvělé spreewaldské okurky, lečo, hořčici ze saského Budyšína a napodobeninu americké coca-coly — v NDR populární limonádu ClubCola. Všichni společně vzpomínají, jak chodili na UPK (Unterrichtstag in der Produktion), sbírali brambory, a smějí se tomu, jak se na ně dívají „zápaďáci".

V současném Německu je velká poptávka po věcech a předmětech spojených se socialistickou minulostí: kuchyňském nádobí, lustrech, zubních kartáčcích, porcelánových soškách, vyrobených v NDR. Vrátit čas zpět o několik desetiletí a ocitnout se v minulosti pomáhají Němcům obchody a restaurace retro, jejichž počet s každým rokem stoupá. Existují časopisy, knihy a filmy o životě v NDR.

„Velmi ráda se dívám na sovětské pohádkové filmy. Baba Jaga a chaloupka na kuřích nožkách prostě nemá konkurenci. Dnes nic takového nenajdete," přiznává 40letá Sandra Doganová. Podle jejích slov dnes chybí mnohé z toho, co bylo v NDR. „Tehdy mělo každé dítě zaručené místo ve školce, bylo možné snadno se dostat na univerzitu, lékařská péče byla zdarma, nebyla žádná nezaměstnanost, lidé byli srdečnější. Vše, co jsme dělali, bylo oceněno, nic nebylo ignorováno," vypočítává Sputniku.

Souhlasí s ní i paní Gertová, které je už přes 80: „Dříve byl pořádek. Žili jsme v přátelství, pracovali, měli jsme jistotu, co bude zítra. Na vesnici si lidé vzájemně pomáhali, všichni byli jako jedna rodina." Stará žena si stěžuje, že teď je každý sám pro sebe, „za svým plotem".

„V té době bylo mnoho mládežnických organizací, ale současní dospívající prostě nevědí, co dělat: buď sedí zahloubaní do mobilního telefonu, nebo jsou přilepeni k monitoru. A školní program byl také mnohem efektivnější," lituje obyvatel Frankfurtu nad Odrou Holger Renitz.

Zvlášť aktuální je otázka důchodů. Angela Merkelová slíbila, že do roku 2025 bude vyrovnán, ale zatím je rozdíl citelný. Někdy dosahuje až 450 eur, píše Spiegel. „Od dětství žiji v Durynsku, celý život jsem pracoval jako řidič autobusu a mám menší důchod než mnozí jiní Němci," stěžuje si v rozhovoru se Sputnikem Ralf Schwider (nechtěl uvést své skutečné jméno).

V pozici ponížených

NDR a Západní Berlín se staly součástí SRN v roce 1990, ale v podstatě to byla anexe. Na území bývalého socialistického státu byla zavedena Ústava SRN z roku 1949, měnily se peníze a vojáci, úředníci a důstojníci tajných služeb byli lustrováni.

Rozdíly v mentalitě „výchoďáků" (ossi) a zápaďáků (wessi), jak jeden druhého ironicky nazývali, se dosud nesetřely. Máme zeď v hlavách, říkají sami Němci. Do elity se obyčejně dostávají západní Němci, což je očividně skutečný kulturní kolonialismus, přičemž jde i o orgány v nejvýchodnějších spolkových zemích," domnívá se Thomas Kruger, ředitel Spolkové agentury pro občanské vzdělávání. Je jedním z mála „výchoďáků", kteří se dostali do vlády. Skutečnost, že nejvyšší funkci v zemi zastává Angela Merkelová, která se narodila v NDR, pouze trochu zmírňuje situaci.

Na východě přiznávají, že se často cítí jako méněcenní občané, domnívají se, že následkem sjednocení „byla poškozena jejich vlast" a sami se ocitli „v pozici ponížených". Není divu — draze zaplatili za sjednocení.

Podmínky diktuje SRN

Ihned po pádu Berlínské zdi spolková vláda oznámila svým novým spoluobčanům, že jejich technologie zaostávají o deset let a ekonomika není schopná konkurence. Všechny velké podniky bývalé NDR byly zrušeny. Miliony lidí zůstaly bez práce. Takový osud postihl Braniborský hutní závod, největší ve východních zemích, který v 70. letech tavil 2,3 milionu tun oceli ročně a pracovalo v něm deset tisíc lidí. Sjednocený stát tuto ocel nepotřeboval a v roce 1992 bylo v prostorách závodu otevřeno Braniborské průmyslové muzeum.

Východní Němci, kteří ztratili práci, se s nadějí na lepší život vydali na západ. Ti, kteří dříve řídili celé závody, začali zametat ulice a rozvážet zboží.

V současné době na průmysl východních spolkových zemí připadá maximálně deset procent německé ekonomiky. Úroveň rodinných příjmů je přibližně o 20 % nižší. Průměrná hodnota jedné hodiny pracovní doby o sedm eur nižší. Mnozí dávají přednost práci na západě a přijíždějí domů pouze na víkend. Kvůli vysokému odlivu obyvatel a nízké porodnosti na území bývalé NDR vznikly demografické problémy.

Průzkumy veřejného mínění v zemi nejednou ukázaly, že východní Němci mají sklon k nostalgii po bývalém způsobu života. Téměř polovina obyvatel východního Německa je přesvědčena, že „v NDR bylo více dobrého než špatného, problémy existovaly, ale bylo možné s nimi žít" a „národ žil celkově šťastněji a lépe než v Německu po sjednocení". S tím nesouhlasí mládež: nové generaci se líbí život ve sjednocené zemi a o zdi ví pouze z vyprávění příbuzných nebo z hodin dějepisu.

Spolková vláda je nucena vynakládat značné prostředky do rozvoje východu, především do zlepšení sociálního zajištění. Do hospodářství bývalé NDR už napumpovali několik trilionů dolarů. Některé východní země utrácejí více rozpočtových prostředků, než kolik vydělají.

Odstranit rozdíly v mentalitě východních a západních Němců po rozpadu, který trval více než 40 let, se za čtvrt století nepodařilo. Mimochodem, na pomoc přichází kultura a sport. Němci se přiznávají, že skutečně jednotní se cítí během Olympijských her a mistrovství světa a Evropy v kopané.