OSMEDESÁT  LET  OD  PODEPSÁNÍ  MNICHOVSKÉ  DOHODY                                                                                       

                                                                                            Dr. Martin JANEČEK

    Letos si připomínáme několik důležitých historických událostí, které se odehrály před celými desetiletími.

    V únoru jsme si připoměli sedmdesát let od komunistického převratu, kterým byly odstraněny poslední zbytky demokracie a země byla uvržena pod totalitární diktaturu na více než 41 let.

    V srpnu tomu bylo půl století od sovětské invaze.

    28. října budeme slavit sto let od vytvoření nezávislého Československa.

    Ale už před tím, 29. a 30. září si přimínáme 80 let od podepsání neslavně proslulé Mnichovské smlouvy.

    Lidé mé generace o ní vědí od dětství. Vzpomínám si ještě na slavnou fotografii Hitlera, Mussoliniho, Chamberalaina a Daladiera, pořízenou při jeím podpisu. Komunisté jí všude vystavovali, aby nás přesvědčili, že fašisté a buržoázní demokraté se snadno dohodnou, že Západ nás zradil a že jenom komunistický totalitarismus a vasalství vůči sovětskému Rusku zajišťují naši národní existenci.

    Formací historik, domnívám se, že znalost minulosti nám pomáhá lépe rozumět přítomnosti a lépe předvídat budoucnost. Nedělat stejné chyby, jako naši předkové.

    Řekl bych, že T.G. Masaryk, E. Beneš, M.R. Štefanik a další zakladatelé Československa udělali stejnou chybu, jako tu, kterou nyní dělají vedoucí představitelé západoevropských států. Je to chyba si myslet, že lidé, kteří se nemají rádi, kteří se spolu neztotožňují, se mohou stát spoluobčany a , v případě nutnosti, společně hájit svůj stát.

    Češi a Slováci si po první světové válce chtěli vytvořit svůj stát, podle práva národů na sebeurčení, které prosazoval americký president W. Wilson. Chtěli si ale ponechat historické hranice království svatého Václava. V jejich rámci žilo též asi tři miliony německy mluvích obyvatel, kteří tvořili většinu v pohraničích oblastech. Ale i tam žily statisíce  Čechů. Obě národnosti byly promísené, tak jak jsou nyní v západoevropských zemích promísení místní lidé a muslimští přistěhovalci.

    Československo se skutečně snažilo své občany německé národnosti, kteří představovali asi čtvrtinu obyvatel republiky, plně integrovat. Měli všechna občanská práva, byli zastoupeni v parlamentu i v mnoha vládách, mohli se vzděávat v německých školách, základních, středních i vysokých. Existovaly německé soudy, německá divadla, německé knihovny.

    Snad by se bylo podařilo vytvořit něco, jako druhé Švýcarsko, kdyby se v Německu nedostali k moci nacisté. Ti pak systematicky a úspěšně československé občany německé národnosti, proti naší republice štvali.

  

    V září 1938, Francie, která měla s Československem smlouvu o vzájemné pomoci, odmítla dodržet své závazky. Velká Británie byla smluvně spjatá s Francií. Jestliže ta odmítla vstoupit do války, Britové nebyli vázáni.

    Čechoslovákům byla tedy dána volba: buď odstoupit Německu pohraniční oblasti, nebo se bránit sami. To by byla ovšem volba zcela sebevražedná, Velká většina obyvatel ČSR německé národnosti se netajila s tím, že budou svým československým spoluobčanům střílet do zad. Sudety byly tedy odstoupeny Třetí Říši.

    Hitler tehdy sliboval, že žádná další území nebude vyžadovat. Pět a půl měsíce později už byl v Praze, kde byl vyhlášen německý Protektorát Čechy a Morava. Instituce protektorátu byly odvozeny od institucí francouzského protektorátu nad Tuniskem. Češi byli tedy postaveni do situace nějaké africké populace.

    Češi tehdy prožívali svůj osud s velkou hořkostí. Jeden český básník napsal:

               Zvoní, zvoní zrady zvon. Čí ruce ho rozpoutaly?

               Francie sladká, hrdý Albion. A my jsme je milovali!

    Slovanský sentimentalismus, řekne někdo. Nebo nedospělost národa, který byl dlouho zbaven své suverenity a když jí konečně dosáhl, tak se chová jako dítě, které chce být adoptováno hodnými dospělými. A které si naivně myslí, že když je bude mít rádo, tak oni ho budou mít rádi také.

    Svět funguje podle jiných pravidel. Připomeňme si především slova generála De Gaullea: ,,Ideologie přecházejí, národy zůstávají." Kvůli tomu, že existuje Evropská unie, Němci nepřestávají být Němci a podobně i ostatní národy.

    Jestliže existuje země, která dnes skutečně plně využívá Evrposké unie, tak je to Německo. Evropské instituce mu umožňují kompenzovat porážku z r. 1945, mít přístup k rozsáhlým trhům a ke zdrojům surovin, díky Euro kontrolovat finanční mechanismy značné části průmyslově vyspělého světa.

    Dnešní vztahy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německé spolkové kancléřky Angely Merkel připomínají někdy vztahy maršála Philippea Pétaina a Říšského kancléře Adolfa Hitlera.

    Angela Merkel nedávno odsoudila odsun německé menšiny z Československa, ke kterému došlo po druhé světové válce, se souhlasem vítězných mocností na Postupimské konferenci.

    Dnes, s jejich nízkou porodností, Němci samozřejmě nemohou chtít znovu zalidňovat Sudety, ani jiná ztracená území. Ale s miliony muslimskými přistěhovalci, kteří si budou brát Němky a mít s nimi početné rodiny, situace bude úplně jiná. Možná, že právě to chce Angela Merkel svojí politikou otevřených dveří.

    Samozřejmě nemůže nevědět, že islám nedovoluje svým stoupencům být podřízení nevěřícím. Takže německé vládnoucí kruhy budou nuceny konvertovat na islám. Ale víme, že již Heinrich Himmler, v dětství katolický ministrant, když později řídil Waffen-SS a Gestapo, tak si pravidelně četl Korán.

    Píši ještě z Izraele. Zde, hlavní starostí se zdá být hrozba, kterou představuje Írán. Četl jsem nyní ve zdejších novinách v anglickém jazyce The Jerusalem Post: ,,Zdá se, že představitelé islámské republiky Írán jsou podporováni Evropskou unií a konkrétně Německem. Německá vlád dělá vše, aby učinila americké sankce proti Íránu neúčinné. Snaží se zajistit, aby Írán zůstal zapojen do systému, zvaný Worldwide Interbank Financial Telecommunication. Koalice, která v Německu vládne a opoziční strany zůstávají spojené v obraně Íránu proti Spojeným státům. To ukazuje hloubku německého morálního zatmění."

    Hledání hospodářských zisků není jedinou motivací této německé politiky. Německo mělo výborné vztahy s Íránem jak v době císaře Viléma II., tak v době Adolfa Hitlera. Írán se jmenoval Persie ažo r. 1935. Tehdy, perský velvyslanec v Berlíně prosadil, aby změnila jméno na Írán, což znamená ,,Země Árijců." Podle určitých vědců by to byla pravlast kmenů, mluvících indo-evropskými, neboli árijskými jazyky. Ovšem linguistika je jedna věc, nacistické rasové teorie jsou druhá věc.

    Pád prozápadní monarchie v Íránu a nastolení Islámské republiky byly do značné miry připraveny z tehdejší Německé demokratické republiky. Více, než ostatní členské státy sovětského bloku, NDR se angažovala v této věci. Íránští exulanti v NDR pořizovali nahrávky proslovů ajatoláha Chomejnyho, které pak byly pašovány do Íránu.

   Angela Merkel byla tehdy vzornou občankou NDR. A v současnosti, levicové a krajně levicové strany v Evropském parlamentě jsou seskupené v bloku, který předsedá Gregor Gysi. Jeho otec byl v NDR ministrem.

    Ale vraťme se k historii naší zlaté první republiky a jejího smutného konce. Snad lekci, kterou z ní můžeme získat, je že je lepší mít nepřátele mimo své hranice, nežli na svém území.

   Píši tento článek ještě v Izraeli. Řekl bych, že osudy českého a izraelského národa mají mnoho společého. Oba byly vystaveny těžkým zkouškám právě ze strany Němců. Oba žijí v sousedství daleko početnějšího národa, Češi vedle německého, Izraelci vedle arabského.

    Je možno mi říci, ž jde o velmi odlišné situace. Němci se stali zcela mírumilovným, blahobytný národem. Arabové, i když alespoň Egypt a Jordánsko uzavřely s Izraelem mír, si většinou stale přejí zánik Izraele. Němci, kteří byli odsunuti z Československa v letech 1945-1946 se dávno integrovali v Německu a nemají žádný důvod se chtít vracet do země svých předků. Palestinští Arabové, kteří přibližně ve stejné době opustili Izrael, o takový návrat stale usilují.

    Osobně si nemyslím, že budoucnost Čechů je o tolik jistější, než budoucnost Izraelců. Především Izraelci se naučili, že se musí spoléhat sami na sebe. To neznamená, že neusilují o spolupráci s jinými mocnostmi. Jde ale o spolupráci, ve které se nestájí zcela závislými. Izraelci si v padesátých a šedesátých letech 20. století vytvořili nukleární arsenál, ve spolupráci s Francií. Ta byla tehdy angažovaná v alžíské válce, ve které její nepřátelé byli podporováni především Násirovým Egyptem. Dnes ale Izraeci svůj arsenůl mají a použijí ho, pokud to sami budou pokládat za nutné. Nespoléhají se na záruky cizích mocností.

    Pamatuji si, že jsem kdysi v Paříži poslouchal projev izraelského politika, který se pak stal předsedou vlády, Menahema Begina. Mluvil o mezinárodních zárukách a řekl svou perfektní angličtinou: ,,But who shall guarantee us those guarantees?" (Ale kdo nám zaručí ty záruky?)

    Češi si vytvořili nezávislý stat, spoléhaje se na záruky Francie. Vydržel dvacet let. V současnosti je Česká republika součástí Evropské unie a Severoatlantického paktu. Samozřejmě, určité záruky nám to poskytuje. Na jak dlouho ještě?

    Jako hlavní hrozbu pro budoucnost českého národa vidím nové, silné, islamizované Německo. Německo samozřejmě sehrálo, po svém sjednocení, významnou roli v rozbití Jugoslávie i Československa. Ale to ještě nebylo to nejhrší. Už před lety jsem psal: ,,Ta nova turecko-germánská rasa uspěje to, co neuspěla ta ryze germánská: ovládne Evropu."

    Doufejme tedy, že nejsem dobrým prorokem.