A za pochody homosexuálů už neexistují žádné živé myšlenky stejně jako za průvody pracující mládeže v Jugoslávii klesající na dno.

V tu dobu, kdy lokální politické procesy v ještě jednotné Jugoslávii probíhaly po hladkých trasách, jež byly vytvořeny během předešlých padesáti let, jsme na kontinentální a republikové úrovni zjevně zahnuli do temné uličky. Na jedné straně bylo světové komunistické hnutí v koncové fázi, jeho ideologická matrice byla vytvořena, uvnitř ní ovšem nebylo možné najít odpovědi na výzvy a hrozby aktuální v tu dobu. Na druhé straně se rozpory mezi lídry jugoslávských republik stávaly stále ostřejšími, jezdili z jedné republiky do druhé, organizovali summity, o čemsi prováděli jednání, něco říkali veřejnosti, ale to všechno nevedlo k viditelným výsledkům.

Novináři, kteří byli smělejší, chápali, k čemu to všechno vede a nazvali události té doby „karavanou bez naděje". V kostce se dá základ konfliktu vyprávět s pomocí jednoho dialogu, který se uskutečnil v roce 1991 mezi makedonským novinářem Zoranem Ivanovem a Slobodanem Miloševičem:

— Na území které ze šesti suverénních jugoslavských republik jste nyní?

— Suverénní je jen Jugoslávie, a jugoslavské republiky jsou rovnoprávné uvnitř ní.

Miloševič se snažil zachovat Jugoslávii a bránit pořádek, jiní lídři trvali na svém vlastním právu na sebeurčení a na budování nových (mezinárodních) vztahů. Výsledek je znám všem. Důsledky cítíme doteď.

Problémem současně je to, že po třiceti letech se historie opakuje. Zatímco na místní úrovni zůstáváme rukojmími minulosti, vězni zastaralých ideologických matric, na globální přicházejí do popředí zcela odlišné trendy.

Mantra o přímých investicích a miliardách, které se hned objeví, až se stát přestane vměšovat do ekonomiky, je nad míru otřepaná. Dokonce se proměnila ve státní strategii několika východoevropských zemí, které si mezi sebou konkurují, kdo investorům poskytne více preferencí. „Evropská perspektiva" je jediné rozhodnutí, bez ní prý nebudeme mít život. O přehlídkách homosexuálů, které slouží hlavně k tomu, aby zástupci politických stran a nevládních organizací ukázali, jak jsou „politicky korektní" a jací jsou „evropští demokraté", není třeba ani mluvit. Podobně jako není třeba ztrácet čas na „veliké myšlenky o osobní svobodě" a „překonání kolektivního principu".

Navzdory skutečnosti, že neoliberální systém prochází koncovými fázemi a nemůže se postavit proti skutečným výzvám, rizikům a hrozbám, místní elity na jedné straně jsou stále oddané nápadům a nástrojům, které přímo vyvolávají krizi. Na druhé straně se konfrontace mezi vůdci členských států EU jen zhoršuje. Pro to není lepší důkaz než mnoho neformálních summitů, které organizují.

Na posledním summitu v Salcburku, stejně jako ve své době v Jugoslávii, byla položena otázka svrchovanosti. K této otázce se nejlépe vyjadřoval Viktor Orbán, který nesouhlasil s tím, že svěří ochranu maďarských hranic Frontexu. Chorvatský premiér Andrej Plenkovič byl více diplomatickým a prostě uvedl, že Frontex je potřebný pouze na vnějších hranicích EU — v Bulharsku a Řecku.

Stejně jako v Jugoslávii je v EU otevřeno téma „uvolnění". Každý ví, že Británie 29. března 2019 odejde z EU, ale nikdo neví, jak to přesně bude. Pravděpodobně hlavní překážkou je hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem, protože návrhy Bruselu a Londýna v této záležitosti jsou diametrálně odlišné.

A proto by to nebylo jen destruktivní, ale i hloupé podruhé dělat stejné chyby. Zvláště pokud jde o náš region a zemi, v níž žijeme dnes. Ve skutečnosti neexistuje žádný rozdíl mezi modrou a žlutou symbolikou EU a červenými kravatami; evropskými komisaři a „soudruhy" z Ústředního výboru; současnými přehlídkami nevládních organizací a demonstracemi pracující mládeže. Všechno to je politika minulosti, která nemá žádnou budoucnost.

Sloupkař Sputniku Dušan Prorokovič — bývalý státní tajemník Ministerstva Srbska pro Kosovo a Metochii.

Názor autoru se nemusí shodovat s názorem redakce