Někteří spolehliví prognostici vývoje na Blízkém východě (v čele se Sakerem) už nějakou dobu varovali: syrský konflikt dosáhl takové intenzity, že povede k omezeným útokům západních a prozápadních armád na ruské vojáky. Stalo se.
Kdo v záplavě emocí očekával rychlou a spektakulární reakci ze strany Ruska, nedočkal se jí – a ani nedočká. Nebude rychlá, zato může být doslova tektonická. Může totiž výrazně změnit celou oblast v neprospěch Izraele a jeho sponzorů.
Dlouhé roku bralo Rusko ohled na zájmy Izraele, a to i za cenu ztráty vlastní tváře. „Izraelští partneři“ si v Sýrii dělali, co chtěli. Zatímco Rusko zemi bránilo před jiným (tedy zdánlivě jiným) nepřítelem, Izraelci přímo před zraky Rusů ničili syrskou vojenskou i civilní infrastrukturu a zabíjeli syrské vojáky. K tomu Rusko odmítlo svému syrskému „spojenci“ dodat protivzdušné komplexy S-300, které by pravděpodobně pomohly předejít okolnostem vzniku poslední tragické události.
Jaký bude další vývoj, předznamenala dvě prohlášení učiněná po sestřelu Il-20 v rozmezí čtyřiadvaceti hodin. Nejprve Vladimir Putin v reakci na masakr íránských vojáků a civilistů (včetně vozíčkářů a malých dětí) v íránském Ahvázu prohlásil, že Rusko „rozšíří koordinaci s Íránem“ v boji proti terorismu. A na druhý den přišla pro Izrael další studená sprcha, když ruské ministerstvo obrany odmítlo veškeré lísání ze strany velení izraelských vzdušných sil a natvrdo zopakovalo, že za sestřel Il-20 nese plnou odpovědnost Izrael.
S ohledem na více i méně vzdálenou historii je prakticky vyloučeno, že by Izrael zanechal svých agresí na syrském území, a je proto naivní předpokládat, že by respektoval nějaký druh „bezletové zóny“. Útočit bude i nadále potud, pokud se vyhne vlastním ztrátám. Ale tento akční rádius se mu po nedávných náletech na lokality s ruskými instalacemi výrazně zkrátí.
Lze očekávat, že po „řetězci tragických, osudných okolností” Rusko posílí své protivzdušné kapacity na moři, na souši i ve vzduchu a výrazně tak zmenší a oddálí „nástupní plochu“ pro provádění izraelských úderů (podle dostupných informací k nim byly nejčastěji využívány letouny F-16I nebo F-15I a střely Delilah; je ovšem faktem, že Izrael disponuje velmi širokou a početnou škálou úderných prostředků včetně možnosti zaútočit střelami s plochou dráhou letu Popeye Turbo z ponorek třídy Dolphin).
Znamená to, že pro Izrael teď bude mnohem obtížnější, ne-li nemožné, přesně zasahovat cíle, které deklaroval jako související s íránskými aktivitami v regionu. Zato vykládka íránského mobilního raketového systému bude po 17. září mnohem snadnější záležitostí.
Zatímco Izrael tvrdí, že v Sýrii útočí proto, aby „Írán nemohl zabíjet“, je to právě Izrael, kdo zabíjí – na rozdíl od Íránu. Nicméně teď jsou obavy Tel Avivu a Washingtonu zcela na místě. Jak může vyplynout z uvedených dvou prohlášení, životní prostor Teheránu se teď v regionu (zejména v Sýrii a Libanonu) znatelně zvětší, což je po desetiletí strašlivá noční můra nejen Izraelců, ale i Američanů, Britů a ropných monarchů ze Zálivu, kteří řadu válek v regionu režírovali právě s cílem oslabit Írán.
A aby toho nebylo málo, Írán v posledních deseti letech masivně investoval do raketových technologií, přičemž výsledky tohoto úsilí jsou skutečně impozantní: podařilo se mu vyvinout velmi kompaktní a přesné mobilní operačně-taktické komplexy (řada Fateh, Zolfaghar) a stejně tak vysoce mobilní a technologicky vyspělé protivzdušné systémy (Sayaad, 3rd Khordad aj.).
Přítomnost těchto moderních útočných i obranných zbraní ve větším množství na území Sýrie a patrně i Libanonu výrazně oslabí pozici Izraele a stejně tak Spojených států, které – zcela v rozporu s mezinárodním právem – okupují část území Sýrie a poskytují podporu militantům bojujícím proti legitimní syrské vládě.
Jízlivé úsměvy ve Washingtonu, Londýně, Tel Avivu či Rijádu se tímto mění v něco úplně jiného. Pokud ne v němý úžas, pak alespoň ve svraštělé obočí z horlivého přemýšlení nad tím, kudy z této prekérní situace. Můžeme jen doufat, že zoufalství nezplodí zoufalé činy.