Ivan Hoffman za mlada

Měl jsem několik přednášek pro Českou křesťanskou akademii, které dopadly stejně nešťastně jako besedy o politice. Mí křesťané byli rozmrzelí, že jim doporučuji držet se evangelia – například všechno rozdat a následovat Krista, místo snahy polepšit si církevními restitucemi. Na besedách o politice jsem zas několikrát otrávil publikum konstatováním, že mezi politiky, ze kterých vybírají, není podle mé osobní zkušenosti žádný rozdíl. Ti, které obdivují, jsou stejní jako ti, které nesnášejí, že je to zkrátka jedna banda, od které nemají nic dobrého očekávat.

Naučil jsem se, že mám mluvit jen, jsem-li tázán, (tyto obživlosti jsou troufalou výjimkou z pravidla!) a že nejméně škody nadělám, když se z besedy, na kterou jsem srdečně zván, srdečně omluvím.

Jak člověk stárne, dostává šanci korigovat některé priority. Nemá zapotřebí se tolik prosazovat. Nemusí se vyjadřovat ke všemu a reagovat jako lítací dveře. Stárnutí člověka činí legitimně nevrlým a současně vědoucně shovívavým k nositelům silných názorů a jediných pravd. V počátcích kariéry pak záleží na senzitivitě, se kterou člověk odhadne, co se bude líbit, aby svou práci prodal. Když má autor větší kus cesty za sebou, neřeší už, jak nejlépe prodat svou práci, nýbrž jak si práci udržet a současně se za ni nestydět. Pro moralisty, ke kterým se počítám, je stárnutí požehnáním: Představuje šanci, že se jednou odváží podívat na sebe do zrcadla.

Důležité je mít se před sebou na pozoru. Udržet si od sebe odstup a současně se brát vážně. Znát svou cenu a neošidit zaměstnavatele tím, že mu budu odezírat ze rtů, co chce slyšet, čili povrchní prorežimní banality, které by rád prodával publiku, které má za povrchně banální. Myslím, že poctivé a současně korektní je pokusit se to, co lidé nechtějí slyšet, napsat tak, aby si to přečetli. Nepodařilo by se mi to bez autocenzury. Většinu mého psaní tvoří počítání do deseti. Stále se musím ptát, kdo jsem já, abych někoho soudil. A co chvíli si připomínám, jak mí oblíbení Beatles zpívají „I don´t want to spoil the party…“

PS.: Když jsem v práci, držím se zpátky, protože to, co píšu, není o mně. To až teď na stáří jsem si řekl, že nemusím věčně pracovat a dopouštím se těchto obživlostí. Před časem mne Tomáš Koloc potěšil informací, že některé Obživlosti přebírá z Kulturních novin na Slovensku Nové slovo. Svět je jak známo malý. Šéfredaktorem Nového slova byl před pětačtyřiceti lety tatínek mého kamaráda ze střední školy Ivana Podstupky, se kterým jsme o přestávkách vášnivě diskutovali o politice. Musím někdy do Nového slova napsat, jestli nemají na Ivana kontakt.