„Je to hrozné, ale mám před sebou samé nuly! “ To byla slova Adolfa Hitlera při hodnocení mnichovského jednání v září 1938. Západní politici si s Hitlerem podali ruce, nepárali se s námi, ČSR jim překážela! Ze spojeneckých smluv zbyl jen cár papíru. ČSR nebylo připuštěno k samotnému jednání, delegace čekala v hotelu na výsledek koloniálního rozhodnutí. Na porcování ČSR se přiživilo svými územními nároky i Polsko a Maďarsko.
V době Mnichova fašismus již několik let kráčel Evropou. Německé a italské legie pochodovaly Španělskem, Rakousko bylo anektováno Říší, v Německu hořely synagogy, stavěly se první koncentrační tábory. ČSR jako poslední výspa demokracie ve střední Evropě, muselo zmizet. Obsazením pohraničí ČSR ztratilo svá průmyslová centra i pohraniční opevnění, přišlo o třetinu území, o třetinu obyvatelstva.

Hitlerovo Německo jásalo, jásala i Velká Británie a Francie, ty falešně deklarovaly světu, že zachránily mír pro současné i budoucí pokolení. Britský premiér jásajícím davům mával prázdným papírem, britská sněmovna tleskala ve stoje, ulice jásaly. Sudetští Němci slavili, byli konečně v Říši, Československo plakalo, bylo obětováno pro tento podivný mír.

Brzy měl přijít březen 1939. Protektorát. Následně německý vpád do Polska, cesta na východ byla otevřena. Masové vraždění mohlo začít. Statisíce padlých a umučených jen v naší vlasti. V Evropě to byly desítky milionů. „Mnichovanům“ trvalo dlouho, velice dlouho, než se omluvili za tuto zradu. Mnozí dodnes mlčí! Pro nás by měl být Mnichov poučením!

Médiím i politické režii se připomenutí Mnichova 1938 příliš nehodí, nezapadá totiž do jejich protiruské koncepce. Ukázkou hledání „nové“ historie byla mediální masáž kolem „srpna 1968“. Přitom důsledky Mnichova jsou nesrovnatelné s rokem 1968. Naši vlastenci i vojáci v exilu museli napravovat mnichovskou zradu. Bojovali za svobodu své vlasti, umírali i za tu koloniální Británii či Francii. Náš 1. československý armádní sbor osvobozoval Ukrajinu, Polsko, Československo. Na této cestě odpočívají tisíce zapomenutých hrdinů, platili životem za mnichovskou zradu „spojenců“.

Noví vykladači dějin škrtají v historii, v učebnicích i ve školních osnovách. Kácí pomníky, z agresorů dělají oběti. Vlastenectví je vydáváno za nacionalismus. Média papouškují naučené fráze.

Bruselský diktát nám často připomíná události ze září 1938. ČSR tehdy také čelilo ultimátům a vyhrůžkám ze strany západních mocností, bylo s námi jednáno, jak s tou jejich poslední kolonií… Není to náhodou poučné i pro dnešek?