Jedná se o čtyřproudovou komunikaci v obou směrech, místy vysutou, místy patrovou, a v jednom místě o tunel pod mořským dnem, to vše o celkové délce přes 60 km. Uživatelé nejsou příliš nadšení faktem, že je zpoplatněna, takže cesta kolem zhruba třetiny Petrohradu stojí 300 rublů. Kdyby nebylo neukázněnosti části ruských řidičů, vesměs mladíků, pravděpodobně jako u nás začínajících managerů, jezdilo by se docela dobře. Právě oni jsou důkazem toho, že režim není zrovna teroristrický k přestupkářům. Hustota používání klaksonu a agresivita provozu připomíná do značné míry Paříž. Nicméně, stejně jako v Paříži, je v Petrohradě z hlediska hustoty dopravy poměrně málo vážných nehod.

Petrohrad jsem navštívil především kvůli vojenským a technickým muzeím. S výjimkou skvělého muzea dělostřelectva a ženijní techniky, kterému může ve světovém měřítku jakž takž konkurovat muzeum královského dělostřelectva v londýnském Woolwich, došlo k velkým změnám. Za čtyři roky od mojí poslední návštěvy bylo přestěhováno muzeum válečného námořnictva do nově zrestaurované budovy a železniční muzeum bylo přemístěno ze starého nádraží do moderní klimatizované prosklené haly. Lze tam vidět i několik československých lokomotiv, ale rovněž vlak se strategickou raketou. K vidění jsou i další muzea, především kosmonautiky, nebo ruského vojenského lékařství a samozřejmě kulturní skvosty jako Ermitáž. Dále nelze v Petrohradu přehlédnout novou a fungující síť veřejných toalet.

V Petrohradě jsou prakticky stejné ceny pohonných hmot jako v Mokvě, tedy 44 až 45 rublů za litr benzínu pdpovídajícího našemu speciálu. Potraviny jsou mírně levnější, než Moskvě, plechovka českého „kozla“ se dá koupit i za 45 rublů. Stejně jako v Moskvě, zmizela pečená kuřata. Elektřina je zhruba za polovinu ve srovnání s naší republikou, voda je levnější, než u nás. Poměrně drahé je dálkové topení, ale české úrovně nedosahuje. Levnější, než v Moskvě jsou byty v novostavbách. Malý byt nazývaný Transformer je za 1,4 milionu rublů a byt o ploše 68 m² nabízejí za 3,4 milionu, při kurzu koruny a rublu zhruba 1 ku 0,37.

V Petrohradě jsou lidé stejně normální, civilizovaní a přátelští jako v Moskvě. Na ulicích žádní opilci, feťáci, dredaři a podobný výkvět reprezentující západní demokracii. Pouze jedna žebračka, evidentně domácí, nikoli z Rumunska. Není zde vidět ani nějaké národnostní napětí. Nakupoval jsem v obchodě u postaršího Azerbejdžánce. Nadával hlavně na poměry doma, které ho donutily vystěhovat se do Ruska. Byl muslim, ale nijak se tím nepředváděl, problémy se sousedy neměl a byl vesměs v dobré náladě. Navštívil jsem rovněž vernisáž moderního afrického malířství, pořádanou Tatianou Tudvasevou. Nejsem odborník, ale pár obrazů bych si koupil, kdybych na ně měl, prostě proto, že se mi líbily. Mohli bychom to nazvat vydařenou multikulturní akcí, navíc se soutěží, kterou vyhrála velmi akční Lotyška. Pravděpodobně proto, že umělci se dokážou sami uživit, jeden z nich přiletěl z Anglie, a nesnaží se parazitovat jako většina migrantů, které si zve jako obohacení vyspělá EU. V Rusku na rozdíl od EU a všelijakých kompaktů a deklaraci OSN a EU je multikulturalismus funkční a kromě již starších výstřelků islámských teroristů nenásilný.

V době pobytu jsem měl možnost vidět dvě zajímavé akce. První byla večerní připomínka začátku německého útoku a prvního bombardování tehdejšího Leningradu v roce 1941. Jednalo se o nevšední kombinaci místní filharmonie a vojensko-historiockých klubů v historických uniformách a s dobovou technikou. Další den se konal na armádním polygonu, čtyřicet kilometrů od Petrohradu Den tankistů, organizovaný armádou, svazem důstojníků a kluby vojenské historie. Kromě historických dynamických ukázek a předvádění výcviku speciálních jednotek a různých typů obrněné techniky byl předveden útok před vodní tok pomocí plovoucích BVP a tanků jedoucích po dně v hlubokém brodění. Zajímavá byla rovněž vysoká úroveň zpracování replik historických sovětských a německých tanků a dokonce pojízdného tanku Renault 17 a dvou obrněných automobilů z první světové války klubů vojenské historie. Akce připomínala vlasteneckým podtextem a prezentací armády naše Bahna.

Z branné oblasti byl zajímavý rovněž televizní kanál T24, který se zabývá technikou a různými zajímavostmi, především pro chlapy. Jeho součástí je pořad Polygon, zabývající se ruskou armádou, její technikou a možno říci i propagací, včetně obranného průmyslu. Podobný pořad na propagaci naší armády a obranného průmyslu a spojeneckých armád jsem oficiálně navrhovat v roce 2010 za vlády ministra Vondry, velkého přítele NATO a dokonce s podporou tehdejšího vedení ČT a RRTV. Přesto se ho nepodařilo prosadit a za ministra Picka jsem byl skupinou jeho přítelkyň a předlistopadových politických pracovníků a absolventů sovětských politických škol vyhozen z ministerstva. Ani ministr a později premiér Babiš a jeho pravá ruka Stropnický nereagovali na návrh takového seriálu. Patrně bych musel propagovat EU a multikulturalismus, nikoli vlastenectví a slavnou historii boje proti německému nacismu. Na Slovensku pořad o armádě již řadu let mají a vytváří ho státní televize.

Platy v Petrohradu jsou nižší, ve srovnání s Moskvou. Průměr se pohybuje mezi 20 000 a 50 000 rubly. Proto se tamní obyvatelé mají co ohánět při rostoucích cenách, především potravin. Cena potravin ovšem letí nahoru v celé Evropě jako doklad nestability a blížící se krize. Rozdíl je ve výsledcích devalvace rublu a eura. Řada obyvatel Petrohradu má dvě i více zaměstnání. Horší je situace většiny důchodců, z nich někteří dostávají důchod i pod 8 000 rublů. V současnosti se připravuje reforma a rasantní zvýšení, ale obecně nelze přehlédnout obavy ze stálého růstu životních nákladů. I v tom je Rusko značně Evropské, nicméně politici, především prezident Putin problémy nepřehlížejí a snaží se je řešit i jindy, a jinak, než sliby před volbami a záplavou slibů, jak je zvykem u nás.

V Petrohradě, stejně jako v jiných částech Ruska se konaly komunální volby. Stejně jako jinde v Evropě za nízkého zájmu voličů. Obrovské demonstrace, které předváděla ČT, byly ve skutečnosti komicky malé. Většinou se jednalo o několik desítek povykujících, ať již skutečných nespokojenců, nebo ze zahraničí placených komediantů. Nicméně chápu, že reportér ČT Karas má asi za úkol vytvářet o Rusku pouze negativní informace a takové propagandistické produkty vidíme v českých médiích. Podle obyvatel Petrohradu je problémem rozbujelá byrokracie, která omezuje soukromou podnikavost a naopak vytváří umělou zaměstnanost mnohdy neschopných, která zatěžuje státní pokladnu. Něco jako neziskovky v EU. I v tom je Rusko velmi evropské. Rozdíl je v tom, že v Rusku dostávají podporu především občané, kteří pro svoji zemi něco udělali, zatímco v EU zbyteční povaleči, kteří škodí vlastním národům.

S byrokracií se pojí rovněž korupce, na niž si stěžují v Moskvě i Petrohradě. Tedy opět výrazně evropský demokratický jev. Doba vyděračských gangů, které profitovaly za oslavovaných demokratických vládců Gorbačova a Jelcina, kdy chyběly i základní potraviny, již sice odezněla, ale korupce se evropsky modernizovala, možno říci sofistikovala. Prezident Putin s ní sice bojuje, na rozdíl od naší republiky a EU nikoli jen slovy. Zkorumpovaní úředníci, až po gubernátory končí ve funkcích a někteří i ve vězení, ale podle mnohých Rusů se jedná o dlouhodobý a těžký boj. Právě otravná byrokracie a korupce jsou důvodem ukončení podnikání mnoha Rusů tvořících střední společenskou třídu a jejich odchodu do zahraničí, nikoli nějaká svoboda projevu a lidská práva, jak se nás snaží přesvědčovat protiruská propaganda. Ty jsou zhruba na stejné úrovni jako u nás a nelze se divit, že proti osobám ohrožujícím bezpečnost státu za cizí peníze a v cizím zájmu se zakročuje. U nás se zakročuje proti vlastencům.

Nikdo v Rusku není zvědavý na návrat „demokracie“ Gorbačova a Jelcina a rozkradenou zemi. Tím méně na z Bruselu a Berlína nařízený afroislámský multikulturalismus, cenzuru a rostoucí nesvobodu EU, včetně tolerování nacismu, fašismu a antisemitismu a likvidace států, národů a křesťanských tradic, a především praxí osvědčené evropské civilizace jakousi úchylnou ideologií označovanou jako evropské hodnoty. Rusové nemají zájem stát se bezprávnou levnou pracovní silou na věčné časy, jako obyvatelé slovanských zemí na západ od německých hranic. V Petrohradu, stejně jako v Rusku je stále mnoho k zlepšování, ale pozitivní vývoj nelze přehlédnout. Stejně nelze přehlédnout hrdost převážné většiny obyvatel Ruska na svoji zemi a svůj národ. Urazili obrovskou cestu a bez ohledu na problémy jsou výsledky vidět.