Vy jste hovořila o tom, že jedny italské noviny překroutily rozhovor s vámi. Setkala jste se s falešnými zprávami o sobě?

Ano, skvěle si pamatuji tu první falešnou zprávu, kdy respektované italské noviny během Majdanu na Ukrajině mi připsaly slova, která jsem k jejich velikému zklamání nikdy neřekla. To byl ale jen začátek. To se opakovalo, když mi v rozhovoru během přímého přenosu položili otázku o událostech na Ukrajině. Výborně si pamatuji, jak tvář novináře začala měnit barvu na odstíny šedé a zelené, když jsem pronesla slova o „občanské válce, nevinných obětech z řad civilistů a o tom, že fašismus zvedá hlavu".

A já jsem naivně věřila, že zkažené a odporně sladké reportáže světových médií z Majdanu byly nevinnou chybou, nechápáním jazyka. A stejně jako i další uživatelé sociálních sítí jsem začala „pomáhat", překládat články, videa… Zoufale jsem se snažila přinést informace, varovat. Později jsem pochopila, že jsem pouze „překážela" médiím rozšiřovat falešné zprávy. Když jsem se i já stala terčem falešných zpráv. Obviňovali mě ze všeho — z rasismu, antisemitismu, nenávisti k invalidům, a dokonce, teď se radši posaďte, z hrozeb na adresu NATO.

Stačí jen vynechat uvozovky ve tweetu při „překladu", malinký detail, aby se změnil na přímou řeč a názor autora. Uvedu jen jeden příklad. Ukrajina poprosila Polsko, samozřejmě bezplatně, o uhlí na topení, když organizovala blokádu vlastního uhlí z Donbasu. Je jasné, že Polákům se zpráva příliš nelíbila. V předních polských novinách byly pod zprávou tisíce komentářů, mnohé z nich byly velmi ostré. Jeden z komentátorů, který připomněl, jak nynější vláda oslavuje ukrajinské nacionalisty, kteří jsou vinni z genocidy polského obyvatelstva v západních oblastech, navrhl „uhlí nedávat, aby je mohly hřát řeči banderovců, těch mají dost". Udělala jsem foto obrazovky a komentář přeložila, jelikož komentáře jsou pravdivý barometr veřejného mínění.

No, a máte hotovo. Vyretušujte uvozovky, uřízněte část fotografie a dostanete Valentinu Lisicu, jak vyzývá k pálení Ukrajinců v pecích. Přesně tak to bylo. To je přesně v době ságy s Torontem. Potom to začalo být jen horší. Díky aktivitám „anonymních ukrajinských patriotů" mi připsali na triko jásání na sociálních sítích kvůli havárii dopravního letadla Malajských aerolinií.

Všechna holandská média jako mávnutím kouzelného proutku publikovala v jeden den tato hrozná obvinění. Odešli ode mě holandští přátelé, kolegové se ode mě vzdálili, moje nahrávky byly smazány z playlistu letecké společnosti KLM, začalo mi chodit velké množství výhružek a prokletí od obyčejných Holanďanů. Na několik těch nejdrsnějších jsem odpověděla tím, že jsem přiložila screenshot svého vyjádření soustrasti ve dnech tragédie. Lidé, kteří ještě před minutou přáli mému dítěti zemřít strašnou smrtí, se mi omlouvali a ptali se, „jak je to možné, vždyť mi věříme našim médiím?"

Až po týdnu jedny, opakuji — jedny, holandské noviny publikovaly, když už ne odmítnutí těchto informací, tak alespoň článek s nadpisem: „A skutečně takový tweet existuje?"

Vy jste se narodila na Ukrajině, ale označujete se za americkou klavíristku, přitom ale podporujete ruské obyvatele Donbasu. Kým se cítíte být národnostně?

Až do událostí, které otřásly Ukrajinou v roce 2013-2014 jsem se nijak zvláště nezamýšlela nad tím, za koho se považuji. Zaprvé, je hloupost a ani není možné se rozdělit na části, procenta podle národnostního příznaku. Ve mně se nalézá polská „domýšlivost", paličatost, ukrajinská šílená láska k zemi, k pečlivé práci a neopakovatelný ruský „avos!" (ruský avos — „to se nějak zvládne" — red.).

Veliký francouzský historik a filozof Ernest Renan v traktátu Co je národ vysvětlil velmi jednoduše, že národ je skupina lidí, kteří jsou spojení milostí historie. Všechno dobré si pamatovat, všechno špatné zapomenout. Prostý recept. Německý historik Karl Deutsch dal jinou, mnohem více citovanou formulaci: národ je skupina lidí, kterou spojuje chybný pohled na svoji historii a nenávist ke svým sousedům. Jako by hleděl do vody. Ukrajinci se vzdali a odvrátili od výšek, jichž dosáhli, jen proto, že toho dosáhli společně „s Rusy", a vymýšlejí stále více fantastické příběhy o své minulosti. Bandité a vrazi se stali národními hrdiny, památníky hrdinům se poskvrňují a likvidují. Ráda bych věřila tomu, že to je jen agresivní menšina a mlčící většina prostě jen trpí, nevměšuje se jen proto, aby je nechali na pokoji. Historie ukáže, přestože ten historický a knižní typ Ukrajince, který je nám všem drahý, přestává existovat. Nahradit ho přišel… A vůbec, proč hovořit o tom Frankensteinovi, kterého dali dohromady někde ve Washingtonu z kousků nacionalismu, nacizmu, komplexu neplnohodnotnosti a spící nenávisti. Jak prohlásil jeden moudrý člověk: „Ukrajinci žili v míru a nevěděli, že mají nepřítele, dokud nepřišli Američané a nevysvětlili jim to." S těmi lidmi nemám nic společného a nic společného s nimi mít nebudu. A vůbec není důležité, kolik mám v sobě té či oné krve. Nejedná se o krev, ale o duši. Duchem patřím do Ruského světa. To znamená, že jsem Ruska.