Autor zdůrazňuje, že nyní Rusko dobře vede mezinárodní politiku, zvlášť na Blízkém Východě, v Sýrii se však v blízké budoucnosti může dopustit dvou chyb.

Jako první uvádí příliš velké zapojení Ruska do bitvy o Idlib, která se může brzo uskutečnit. Tím by Rusko riskovalo „vysoké finanční, materiální i lidské ztráty, rozpad astanského tria, a tedy i konec jeho prestiže i mezinárodní váhy".

Krátký předpokládá, že ve svých pokusech neztratit vliv v Sýrii a Turecku a dostat k cíli svých závazků bude Rusko muset „odolat mnoha pokušením, která se mohou jevit jako momentální zisky, ale i přes to lze takový přístup očekávat".

Druhá případná chyba Ruska bude v tom, pokud začne „dokazovat Turecku, že ho má ve své moci". Podle autora tento dojem může Rusko mít poté, jak v roce 2016 upozornilo Erdogana na hrozící se puč.

„Rusové své momentální chování přitom nemusí „myslet zle", jen prostě neodhadnou to, co Turci už mohou brát jako smrtelnou urážku své (státnické) hrdosti a cti," upozorňuje.

„Pokud se i tomuto nebezpečí Rusové zdárně vyhnou a zároveň dojde-li eventualita znovudobytí Idlibu v reálné a fyzické formě plnění, zbyde Moskvě pak už jen vybrat roli, jakou v takovém střetu (ne)zaujmout, předpokládá Krátký.

Pokud se mají „účastnit nejviditelněji", pak by měli rezignovat na letecké bombardování."

Pokud se Rusko neúčastní střetu stoprocentně, „zůstává pro případný útok na Idlib ve hře jen varianta pozemní operace".