Ne klerikalismus, ale levandulová mafie!

Papež František, jak známo a jak bylo vícekrát publikováno, označil v souvislosti s aférou homosexuálního zneužívání kněžími a jeho zametání pod koberec vysokými církevními hodnostáři, za viníka k l e r i k a l i s m u s . Neomarxistická a liberální média skloňují teď toto slovo ve všech pádech, aniž rozumí, co znamená.

Je odvozeno od termínu „klérus“, čili katolické duchovenstvo. Od 19. století bylo mediálně používáno jednak proti politickému katolicismu, proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, potažmo proti snaze o vybudování katolického státu, jednak proti domnělé „nadvládě“ kléru nad laiky uvnitř Církve.

Objasněme si tento termín nejprve z pohledu vnitrocírkevního. Pokud znamená, že duchovní uvnitř Církve jsou představenými laiků, pak nejde o nic jiného než o aplikaci života a nauky Církve. Ve všech předkoncilních katechismech najdeme rozlišení na „církev učící“ a „církev slyšící“. Církví učící je duchovenstvo, které vysluhuje věřícím svátostmi, vyučuje je zjeveným pravdám a řídí jejich komunity, v našich podmínkách především farnosti. Tak tomu bylo už v dobách sv. Pavla, jak dokazují jeho listy.

Vůdčí postavení duchovenstva vůči laikům v církevních strukturách není tedy žádným „klerikalismem“, což je v této souvislosti prázdnou a hloupou floskulí, nýbrž součástí hierarchického uspořádání Církve, které je takto neměnné už od apoštolských dob. Duchovní mají udílet svátosti, učit a řídit Církev (farář farnost, biskup diecézi). Pokud se i laikové podíleli a podílí na tomto poslání učící církve jako katecheté, pedagogové církevních škol nebo redaktoři církevních médií, tak vždy se souhlasem církevních představených, tj. duchovních osob.

Laikové jsou tady zavázáni svým duchovním představeným poslušností. Ta se ovšem týká pouze oblasti víry a mravů, nikoli např. toho, jestli si mají farníci koupit forda či škodovku. Tady kompetence duchovenstva končí, tady farář ani biskup nemá co nařizovat. Pokud by se o to pokoušel, byla by to jeho hloupost, a žádný „klerikalismus“.

Tím spíše potom nesmí duchovní z titulu své autority učící církve svádět nebo dokonce násilím nutit někoho ke hříchu. Zde je nutno se kategoricky vzepřít ve jménu autority Boží, která dala Desatero přikázání. Jestliže duchovní osoba nejenže sama hřeší, nýbrž ke hříchu svádí nebo i násilím nutí druhé, potom jde o hrubé zneužití autority a Církev vždy učila, že tady má člověk morální povinnost se postavit na odpor, jinak sám hřeší a také se podílí na hříchu druhého (bez hříchu jsou tady pouze malé zneužité děti, které postrádají dostatečné rozlišení, co je a co není hřích).

Duchovenstvo je povinno vyučovat Boží pravdy ve věci víry a mravů, nikdy nesmí učit něco jiného, tím spíše potom jednat v rozporu s touto naukou a nutit k tomu svěřené duše. Pokud toto je „klerikalismem“, tak díky Bohu za něj.

Dnes bychom ale „klerikalismus“ tohoto typu již těžko hledali. V pokoncilní církvi se plně realizovaly neomodernistické projekty, jež smazávají rozdíl mezi všeobecným kněžstvím věřícího lidu a kněžstvím svátostným, čímž se duchovenstvo zbavuje své vůdčí úlohy – a dodejme: i svých závazků být zodpovědnými učiteli víry tak, jak Církev stanovila. Stírání podstatného rozdílu mezi duchovním a laikem je potom jednou z řady herezí, jež pronikly do Církve v posledních desetiletích. Laikové mají stejná práva na řízení Církve jako duchovenstvo, názory diametrálně odporující zjevené nauce nutno akceptovat v rámci vnitrocírkevního „pluralismu“ se stejnou vážností jako samotnou pravdu. To se týká i názorů v morální oblasti: mimomanželský styk už není za všech okolností hříchem, stejně tak praktikovaná homosexualita. Proto tedy je možno homosexuálně žít, jak to pochopili mnozí laikové podporující domnělá „práva“ gejů a leseb, jakož i duchovní s touto orientací.

Pojem „klerikalismus“ byl vždy identifikován s nadvládou duchovenstva v Církvi. Pokud on je zodpovědný za případy homosexuálního zneužívání, jak tvrdí papež František, jak potom vysvětlí, že k největšímu nárůstu tohoto svinstva došlo právě v době, kdy se nadvláda duchovenstva v Církvi stírala, tj. kdy tzv. „klerikalismus“ se stal uvnitř Církve reliktem minulosti (70. a 80. léta 20. století)?

Viník přistižený při činu má vždycky tendenci odvádět pozornost od svého skutku tím, že vše motá dohromady bez jasných souvislostí. Vím o případu, kdy opilý řidič, který srazil a vážně zranil jednu ženu, mluvil o „disproporci svého chování“, o tom, že „s ním se stalo něco divného“, sváděl vinu na nedostatečné zabezpečení auta apod., jen jeho vyšší promile alkoholu v krvi se u něj octlo jaksi „mimo podezření“. Nejedná snad papež František stejným způsobem? Místo aby jasně pranýřoval praktikovanou homosexualitu jako hlavního viníka, odvádí pozornost na efemérní a nejasný výraz „klerikalismus“, jenž už dávno neodpovídá současné pokoncilní vnitrocírkevní struktuře. Papež František se navíc tímto svým výrokem bezděčně přiřadil k vášnivým odpůrcům Církve. Už francouzský premiér Léon Gambetta v 70. letech 19. století pateticky volal: „Odstraňte kelrikalismus z veřejného života, aby bylo ve Francii dobře!“

Přitom i méně chápavý pozorovatel si dovede spočítat, že když se před nějakými více než 50 lety umožnilo tichou cestou homosexuálům přijímat kněžské svěcení, tak se to muselo promítnout i do chování těchto duchovních vůči svým svěřencům. Jak dokazují policejní vyšetřování z USA i odjinud, 90 procent kněžských zneužití je homosexuálních nebo efebofilních.

Na vině tedy není žádný „klerikalismus“, nýbrž připouštění homosexuálů ke svěcení a uvolnění prostoru pro homosexuální chování v Katolické církvi, což je v hrubém rozporu s katolickou naukou, jak byla od prvopočátku hlásána. A půjdeme-li ještě dál, tak toto malomocenství v Církvi, jak nazval celou hanebnou záležitost známý italský historik Roberto de Mattei, povstalo z otrávené studny, kterou představuje neomodernistická teologie, jež pronikla do církevních seminářů, škol a médií. Právě ona požaduje -. jak markantně předvedl ve svém projevu na setkání rodin v Dublinu jezuita James Martin – aby Církev „uznala“ homosexuální chování v Církvi jako normální a rovnoprávné s heterosexuálním.

Tady máme názornou ukázku plodů tolik vychvalovaných pokoncilních změn: masové homosexuální zneužívání seminaristů a adolescentů kněžími, vychovanými v tomto duchu. Je snad náhodou, že podle arcibiskupa Vigana, jenž odhalil krytí těchto aktů vysokými hodnostáři včetně samotného papeže a tím i existenci homolobby uvnitř samotné Církve, mediálně označované jako „levandulová mafie“, téměř všichni se hlásili k progresivnímu křídlu uvnitř Církve a hájili neomodernistické hereze o rodině, manželství a „právech“ homosexuálů?

Tzv. tolerance a vnitrocírkevní pluralismus, kdy se nerozlišuje mezi pravdou a bludem, kdy hřích přestává být hříchem a klade se někdy i na roveň ctnosti, je skutečnou příčinou tohoto bahna, jež vybublalo z nitra Církve. Kéž by to pomohlo těm katolíkům, kteří dosud tápou, aby poznali, že návrat k pravé nauce a odsouzení herezí je jediným řešením a záchranou!

S tím souvisí i postulát státu na katolických základech, právě to, co odpůrci Církve nazývají „klerikalismem“. Sv. Pius V. nařídil v Papežském státě trestat homosexuální zneužití duchovním smrtí. To platilo až do zániku Papežského státu r. 1870. To podporovali i církevní učitelé, především sv. Alfons z Liguori. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním…“. Stát založený na katolických principech, kdy potrat, antikoncepce, sexuální zvrhlosti, pornografie a praktikovaná homosexualita jsou trestnými činy, tedy to, co nepřátelé katolické víry odsuzovali jako „klerikalismus“, se tak jeví pro současnou civilizaci jako záchrana, i když reálně nelze v dohledné době počítat s jeho restaurací.

O tom lze uvažovat až poté, kdy se Katolická církev opět zaskví očištěna ve své obnovené kráse podobně jako na tridentském koncilu a bezprostředně po něm. Očištěna od neomodernistických bludů, od stírání rozdílu mezi pravdou a omylem nebo dobrem a zlem, od podceňování těžkých hřčíchů a jejich krytí. Kéž Bůh dá na přímluvu Panny Marie, za to se vroucně modleme!