Z mnoha důvodů mi připadá, že se vymyká z dosavadního fungování české politické kultury, což je u tak významného a prestižního rezortu skutečně na pováženou. Jako historik, pamětník a koneckonců bývalý ministr jsem se pokusil se v celém problému orientovat.

   

Začal jsem srovnáváním současného neuznávaného nominanta s předchozími ministry zahraničních věcí zastupujícími ve vládě českou sociální demokracii. Za posledních dvacet let byly dva – Jan Kavan a Lubomír Zaorálek. Oba dva se zahraniční politikou zabývali celou dobu své politické kariéry, jak uvnitř své politické strany, tak v parlamentu. O jejich zaměření, odborné způsobilosti, erudici a obecné známosti a vážnosti, kterou v tomto ohledu požívali na domácí i zahraniční politické scéně, nikdo nikdy nepochyboval. Stačí připomenout funkci předsedy Valného shromáždění OSN, kterou zastával Jan Kavan.

   

Co se Miroslava Poche týká, nikdy jsem o něm nic ve spojitosti se zahraniční politikou neslyšel. Usoudil jsem, že je to třeba moje neznalost a začal jsem si číst životopis prosazovaného sociálnědemokratického nástupce předchozích dvou úspěšných ministrů. A ejhle, dočetl jsem se, že po tři roky působil jako zástupce OBSE na misích v Bosně a Hercegovině (1997 - 2000), dva roky pracoval na ministerstvu zahraničních věcí v Kanceláři zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii (1998 – 2000) a následně na ministerstvu zemědělství v odboru mezinárodní spolupráce (2000 – 2001). Slušná kariéra pro mládence mezi 19. - 22. rokem, že?

   

Životopis ji pomáhá rozšifrovat – Miroslav Poche mezi roky 1996 – 2002 studoval. Nejprve na Karlově univerzitě politologii a mezinárodní vztahy a posléze na České zemědělské univerzitě v Praze agrární diplomacii. Při studiu pracoval jako asistent v kanceláři Jiřího Dienstbiera (staršího). Od roku 2001 až do roku 2016 pracoval jako OSVČ – soukromý podnikatel. Nicméně první záznam o jeho podnikatelských aktivitách pochází z roku 1997, kdy se stal společníkem v Balpo v. o. s..

   

Možná symbolicky se to prolíná s jeho politickou kariérou. Ve svých devatenácti letech se stal členem sociální demokracie a v době, kdy ukončil studium (2002) poprvé uspěl ve volbách do Zastupitelstva Hlavního města Prahy. Jako zastupitel se hned po zvolení stal předsedou zahraničního výboru ZHMP, v roce 2004 ještě předsedou finančního výboru. V dalších volebních obdobích (2006 – 10, 2010 – 14) zastával funkce v představenstvech městských firem. V roce 2010 ustál skandál s podvodným (a dosti nepochopitelným) financováním ČSSD.

   

Možná proto se v posledních volbách do Evropského parlamentu poněkud nestandartně dostal na čtvrté místo kandidátky ČSSD a byl zvolen. Na svém novém působišti je členem výboru pro průmysl, výzkum a energetiku. S problematikou zahraniční politiky souvisí pouze jeho členství ve dvou delegacích. První se věnuje vztahům s Čínskou lidovou republikou (!), druhá se zeměmi východního partnerství.

   

Přiznám se, že ani po seznámení s jeho dosavadní politickou a profesní kariérou jsem nepochopil, proč by zrovna tento politik komunálního formátu (navíc po skandálu uklizený do Bruselu) měl být českým ministrem zahraničních věcí. Vedení sociální demokracie, tedy její předseda, na tom však trvá. Miroslav Poche na ministerstvu již působí v pozici, která se sice nazývá politický tajemník, ale má výsostné ministerské personální kompetence. Jeho působení nemá pozitivní ohlas, již se mu podařilo proti sobě popudit vedle pana prezidenta i pana premiéra.

   

Přesto se otázka jeho budoucího ministrování stává trvalou součástí politické debaty, možná vyvolá i vládní krizi. V kontextu české politiky v posledních 25 letech jde o bezprecedentní záležitost. Obávám se však, že jsme na počátku nové éry, kterou pan Poche dokonale personifikuje. V současné době v celém našem demokratickém světě přestávají platit stará pravidla, zákony a obyčeje, které nahradil nový obecný princip. Ten, kdo něco chce (nebo nechce), na to má přece nárok. Proto se protestuje proti výsledku voleb, proto má každý, kdo chce žít lépe než ve své vlasti, právo na to přijít do Evropy a Evropané povinnost jej přijmout. V rámci této životní filosofie se pan Miroslav Poche zcela logicky rozhodl, že bude českým ministrem zahraničních věcí. Co je na tom nepochopitelného? Končí komentář Jaroslav Bašta.