Německo se připravuje zavést novou zahraniční politiku vůči USA.

Ministr zahraničí Heiko Maas oznámil, že jeho země v krátké době představí nový přístup Berlína, o kterém zároveň prohlásil, že bude „vyvážený“, a bude usilovat o „posílení autonomie a svrchovanosti Evropy v obchodní, hospodářské a finanční politice“ na základě obav, že sankční politika Trumpovy administrativy ohrozí zájmy země v souvislosti s jeho partnery - Ruskem, Čínou a Tureckem. Také minulý týden uveřejnil článek, v němž uvedl, že EU zváží vytvoření nezávislého platebního systému, aby se vyhnula jednostranným ekonomickým omezením ze strany USA, což by v případě úspěchu značně v praxi přispělo k dedolarizaci. Může to vypadat, že se Německo chystá statečně vzdorovat Spojeným státům a zaujmout principiální stanovisko ohledně multipolarity, avšak realita je mnohem odlišnější.

Ministr zahraničí Heiko Maas

Nově vznikající multipolární světový řád by měl jistě prospěch z toho, kdyby Berlín dokázal uspět v tom, co plánuje, avšak nikdo by neměl podléhat iluzi ohledně toho, proč to Německo dělá. Jeho ideologický boj s USA je důsledkem toho, že Trump se radikálně odklonil od liberálně-globalizačních cílů svých předchůdců a přeorientoval Ameriku, jak nejlépe uměl, směrem k národně-centrickému modelu mezinárodních vztahů. Trumpův tým to považuje za nejlepší způsob, neboť USA se tak mohou přizpůsobit některým nezvratným projevům multipolarity, jako je například vznik vlivných velmocí. Namísto neurčitého dotování vazalských států USA prostřednictvím nevyvážených obchodních a vojenských dohod Trump zaujal takovou pozici, kdy všechny nutí, aby sdíleli břemeno udržení mírně reformovaného mezinárodního řádu, který však řídí Američané. ​​

Systémový přechod, který se v současné době uskutečňuje, vytváří bezpříkladné změny paradigmatu v každé oblasti, kterou si lze představit, což postupně vyvolává nelítostnou konkurenci v rámci celosvětového ovlivňování, a to i mezi zdánlivými spojenci, jako jsou USA a Německo. Berlín, což mu slouží ke cti, zůstává i nadále věrný projektu Severní proud II (Nord Stream II), což z něj činí částečně zainteresovaný subjekt v rámci úspěšných multipolárních iniciativ Moskvy, avšak zároveň nesmíme zapomínat na to, že Německo také v určitém ohledu soupeří s Ruskem, zejména na Ukrajině. Je pravda, že Maas chce využít polarizující osobnost amerického prezidenta k vykreslení své země jako oběti, nicméně Německo bylo ochotným kolaborantem, pokud jde o „euromajdan“ a setrvávající podporu kyjevské vlády.

Některé geopolitické klíčové faktory zahraniční politiky, jako jsou ty, které řídí strategii Německa směrem k Ukrajině, se zřejmě nezmění, nebo alespoň ne tak rychle, jako ostatní v tomto smyslu, avšak Berlínu to nebrání v tom, aby se oddělil od USA v jiných sférách, jako je vzájemně propojená obchodní, ekonomická a finanční oblast, a podpořil tak některé společné strukturální cíle jeho partnerů - Ruska, Číny a Turecka. Z výše uvedeného vyplývá, že i přes přílišný optimismus některých pozorovatelů vzhledem k naznačeným opatřením Německa, bychom neměli brát tento úspěch jako samozřejmost, protože existuje mnoho způsobů, jak by USA mohly ovlivnit Německo s cílem zpomalit, kooptovat nebo sabotovat tyto iniciativy. Proto by nová zahraniční politika Německa vůči USA měla být přijímána jako signál pragmatického záměru, ale neměla by zatím být interpretována v tom směru, že jakkoliv změní hru.